Letním venkovem jede traktor s valníkem. Na valníku sedí detektiv Park (Kang-ho Song). Traktor se pomalu šine po polní cestě mezi lány zrajícího obilí. Vůz doprovází hlouček dětí. V kanále pod betonovým panelem tu něco objevily. Anebo možná neobjevily, ale mají ten neomylný peckinpahovský smysl hrát si na místě, které těm dospělým zmačká tváře zlostí a zármutkem. Jako kdyby byly z papírového pytlíku. Pod panelem leží mladé děvče svázané vlastními hadříky. Znásilněné. Zavražděné.
Úmorné datlování výpovědí a přehlídku potencionálních deviantů, kteří vypadají jako všichni jen ne podezřelí, přeruší až další vražda. Jediné stopy sice zničí místní, ale Park má přesto o vrahovi jasno. Zatkne retardovaného mladíka Kwang-ha (No-shik Park) a dlouze se mu dívá do očí. Instinkt Parkovi říká, že Kwang-ho je vrah, ale důkazy nemá žádné. Proto si je vymyslí a kolega Cho (Roe-ha Kim), který chodí zásadně v bombru a kanadách mezití z Kwang-ha přiznání jednoduše vykope. Ve stejné době do rajónu dorazí i soulský detektiv Seo (Sang-kyung Kim). Do vyšetřování přinese moderní metody, ale pod rukama se mu hromadí stopy, které by snad stačily na hollywoodského vraha, na toho skutečného však ani náhodou.
Kwang-ho je nakonec osvobozen, rekonstrukce případu se změní ve frašku. Park však podle mě stejně tuší, že Kwang-ho nikoho nezabil a v tomhle trudném případě mu falešné přiznání práci prostě neulehčí.Bong se soustředí na detektivy a jejich všední starosti, podobně jako třeba Christopher Nolan v Insomnii. Park se pere s psacím strojem. Šéf detektivů se poblije na skomírajícím večírku, zatímco Park se Seem se tam servou a v lese v té době vrah vraždí. Parkova žena svého muže futruje injekcemi a léky, ale ani všemožná péče nevede k úspěchu.
Zoufalství, s jakým se hrdinové snaží vypátrat vraha, který nedaruje jedinou stopu, jediné vodítko, je ohromná. Park se může holedbat, že dokáže vraha poznat podle pohledu, ale stejně skončí u šamanky. Seo se může pokoušet odhadnout vrahovy budoucí kroky podle statistik a dat jeho předchozích činů, ale stejně nakonec uvěří tomu, čemu chce. Detektivové obrátí kdejaký temný kámen v okolí. Lapí chlápka, který na místě vraždy masturbuje nad ženským prádlem. Potkají vystrašenou ženu, kterou vrah znásilnil, ale ušetřil, neboť se na něj naschvál nepodívala. Ale za boha se nemohou vcítit do kůže záludného protivníka a zabránit mu v páchání dalších zločinů. Jako kdyby byl z jiného světa. A to ten jejich rozhodně není žádným nebem: Romantické okolí městečka hyzdí brutální továrny, na ulicích probíhají nepokoje, ve škole zase protichemické cvičení a jedna z vražd proběhne během všeobecného nácviku zatemnění. 
Trpělivou kamerou a skvělými, kitanovsky netečnými hereckými výkony dostávají Vzpomínky na vraždu silný nádech pokory. V takovém světle pak vyrůstá u všech motivů kouzlo symboliky. Nejvíc asi v momentě, kdy detektivové chtějí udělat test vrahovy DNA, jenže v Koreji na to nejsou dostupné technologie, takže vzorek se musí poslat do USA… jako kdyby tam čekal nějaký Deus ex Machina.I Seo nakonec najde svého vraha, ale i on se musí postavit pravdě čelem. Zdá se totiž že nikoli detektivové, ale vrah se tu umí dívat do očí.
Bong se při psaní Vzpomínek na vraždu nechal inspirovat skutečnými událostmi a natočil je ve stejné době jako Chan-wook Park Oldboye. Zatímco ale Oldboy podtrhuje absurditu života otevřeným násilím podobně, jako Ki-duk Kim ve svých starších filmech typu Adresát neznámý (Soochweein boolmyung), Vzpomínky na vraždu svou tragikou skrytou v nehnuté tváři připomínají spíše Kimův nejnovější 3-Iron.
Ze všech zmiňovaných snímků jsou však Vzpomínky na vraždu ve svém důsledku nejnihilističtější a zároveň nejironičtější.
