Vymítač ďábla byl ve své době pro celý filmový svět převratnou událostí. Za prvé vydělal tolik peněz, že donutil velké finanční korporace zajímat se o film a udělat z něj průmysl v tom smyslu jakým je přinejmenším v Americe dnes, a za druhé byl jedním z těch pohyblivých obrazů, jejichž cílem a touhou je zaútočit na diváka, vyburcovat ho a nenechat klidným, a tedy stojí na začátku rodokmenu všech hororů a thrillerů.

Přesto není Vymítač ďábla pouhý horor, ve kterém by šlo jen o hrůzu, který by hýřil detailními popisy smrti, obrazy zabijáků a příšer. Zlo a strach v něm nejsou jen tak k vidění. S horory má společné právě jen to, že chce diváka totálně vtáhnou. Nečiní tak ale přímočaře násilnými a děsivými záběry, ale mnohem náročnější řečí náznaků a znamení. Při jeho sledování necítíte strach či nevolnost, ale spíš hluboké otřesení něčím, co se nedá tak snadno vyslovit, co se musí vidět.

Vymítač ďábla totiž podle mě není ani pouhý film, klidně je možné zařadit ho mezi veledůležitá díla kinematografie, i když tady by asi bylo hodně těžko shodnout se na kritériích takového zařazení. Přinejmenším mu nelze upřít, že je jedním z mála vážně míněných filmových obrazů ďábla, snad ještě důležitějším a zajímavějším než Polanského Rosemary má děťátko. Ale hlavně patří mezi ty zásadní snímky, od nichž se film definuje mimo jiné také svou snahou už nejen zobrazit nějaký příběh filmovou řečí, ale vyburcovat diváka, donutit ho k reakci a tak narušit hranici mezi divákem a obrazem.

Obrovský podíl na úchvatnosti Vymítače ďábla mají herecké výkony, především velice sugestivní herectví Maxe von Sydow v roli starého Exorcisty. Už od prvních záběrů každý jeho pohyb až mrazí, a když v Iráku nalezne nepatrná znamení příchodu Ďábla, začnete cítit s jakou těžkostí a zároveň odevzdaným odhodláním nese svůj úděl toho, kdo se s ním bude muset utkat. Jeho souboj pak bude o to těžší, že ďábel ho nevyzve na souboj přímo, ale pouze prostřednictvím poukazů a náznaků, že ani při přímém kontaktu mu nikdy neodpoví na rovinu, lže a snaží se ho omámit. Ďábel nechce člověka jen tak zničit, to by byla „příliš vulgární ukázka síly“, jak sám ústy malé Regan říká. Ve Vymítači ďábla chce ďábel člověka zdeptat, stáhnout ho dolů do tmy, zloby a opovržení, a tím si ho podrobit.

Velmi zajímavým obrazem jsou v této souvislosti schody vedoucí podél domu, kde se svíjí a běsní posedlá dívka, která kleje nejhorším možným způsobem, zvrací, močí, zohavuje se a vraždí.
Obě její, či spíše ďáblovy oběti, filmový režisér Burke Dennings a mladý exorcista Damien Karras končí s rozbitou hlavou a zlámaným vazem dole pod zmíněnými schody. Pata schodů je tak místem smrti, zatracení a bolesti, kdežto jejich vrcholek, kam se vlastně podíváme až na konci filmu, kdy už zachráněná Regan odjíždí s matkou z města, je místem volnosti.
Schody tu jsou jakýmsi Jákobovými žebříkem, na jehož spodním konci je smrtelný a hříšný svět a na vrchním čeká vysvobození. Lidský život lze podle Vymítače ďábla chápat jako strastiplnou cestu po temném schodišti nahoru na prosvětlené prostranství svobody.

Toto vysvobození ovšem není nijak jednoduchá záležitost. Mohlo by se totiž zdát, že nastane, když se zbavíme všech zábran, sociálních, morální a kdovíjakých ještě pout. Jenže právě to hraje ďáblovi do ruky, protože nevysvětlitelná obsese, kterou Regan prochází, spočívá právě v překročení všech sexuální a společenských tabu, ve ztrátě veškerých zábran. Pravá svoboda a skutečné vykoupení přichází až s obětí obou exorcistů, kteří za záchranu dívky položí vlastní život. Teprve tehdy se musí ďábel vzdát. Ďábla, který je ve Vymítači ďábla předveden jako lež, bezuzdnost, krutost a provinilost, která v člověku neustále číhá a nedokážou ji zvládnout ani lékaři, ani psychiatři, nelze porazit ani věděním, ani prastarými rituály, ale jedině naprostým vydáním se za druhého.

I když teď z Vymítače ďábla trochu dělám učené pojednání, nenechte se odradit. Pokud se necháte dějem unést jako já, nebude si přát nic jiného, než být čistí a nevinní, milovat veškerenstvo a vůbec mít jen krásné a dobré myšlenky, jen aby na vás ďábel nemohl. Kamera je totiž tak zvláštně pohyblivá, obraz se třese s ranami padajícího nábytku, dští z něj oplzlost se salvami nadávek a proudí smutek na smrtí nevinných (?) obětí, že vás nenechá chvíli v klidu a na přemýšlení rychle zapomenete.