Po několika letech se režisér Jan Svěrák vrací do kin, dokončiv posmutnělou, nostalgickou komedii Vratné lahve, opět podle scénáře svého otce Zdeňka Svěráka. Osudy několikrát odložených Vratných lahví byly v minulosti často komentovány, mimo jiné i v dokumentu Tatínek, takže víme, že verzí vzniklo několik. Nejsem si však jist, zda přepisování skutečně vedlo ke zdaru: spíše zavinilo nesoulad jednotlivých dramatických slojí, který se již nepodařilo odstranit. Výsledek kolísá mezi zbytečnými (pseudo)diváckými úlitbami v kresbě různých epizodických výstřelků a lakonickými, přesně vypointovanými postřehy o fungování manželství po čtyřiceti letech soužití.
Vratné lahve se věnují aktivitám muže, který se ocitl v raném důchodcovském věku. Bývalý (a zřejmě nepříliš úspěšný) pedagog Pepa Tkaloun, kterého si přirozeně zahrál sám scenárista Zdeněk Svěrák, si nedovede představit nicnedělání. Shání nějaké vhodné zaměstnání a nakonec se mu to podaří u příjmu lahví v jednom supermarketu. Avšak láskyplné, jednou podezíravé, jindy dotčené rozbroje mezi ním a ustaranou manželkou Eliškou (Daniela Kolářová) vypovídají o napětí z usedlého rodinného stereotypu. Ten lze přežít jedině občasným pobytem mimo domov, případně uchýlením se do světa erotických fantazií (tak trochu starosvětských). Jak ve filmu v jednu chvíli trefně zazní: aby člověk mohl být při svém příchodu vítán, musí nejprve dojít k odchodu s rozloučením.
Herecky filmu vévodí Daniela Kolářová. Mistrně poskládala jednotlivé výrazové plošky do obrazu starostlivé manželky, též bývalé učitelky (je to v podtextu stabilně přítomno už v mírně protektorském hlasovém zabarvení). Pracovala bez jediného zaváhání a dopěla k celistvě vykrouženým obrysům stárnoucí ženy, kterou sžírají pochybnosti, zda k ní manžel ještě něco cítí. Její herecký partner více spoléhal na jakési hravé statování, výrazově možná mnohotvárnější, ale také povrchnější. Svěrákův Pepa je sice rozeklanější, dramaticky nespojitější, nabízí více významotvorných odstínů, přesto jej ovlivňuje obvyklá výrazová naivita, snad hravost, pojící se s většinou Svěrákových hereckých úkolů.
Jako kdyby si Zdeněk Svěrák náhle nevěděl rady se situací, v níž není jeho postava jen nucena reagovat na vnější podněty (filmy Jako jed, Kolja), ale naopak musí vystupoval jako aktivní účastník, podněcující různě ztřeštěné události. Vykreslení různých rolí, které Pepa v životě zastává, proto vyznívá ne vždy přesvědčivě – počínaje školní předehrou, kdy se nechá snadno vyprovokovat drzým žactvem, konče vysloveně trapnou (trapně zahranou) milostnou avantýrou, nedotaženou do touženého konce. Svěrák si v těchto okamžicích počíná, jako by stál na prknech v nějakém zapadlém šantánu. Předvádí důsledky stresu nebo roztěkanosti: ukazuje tik v obličeji při rozčilení, vylíčí, jak si poplete den milostné schůzky s kolegyní ze školy nebo dokonce staví varnou konvici na plynový sporák.
Postava Pepy Tkalouna byla ve scénáři jistě vystavěna jako mnohavrstevná studie zmatkujícího stárnoucího chlapa, který si musí ledasco ujasnit. Prolíná se v něm komická nadsázka s dojímavostí. Tkaloun je skvěle charakterizován zejména výřečností v rodině i mimo ni, často lakonickou a trefnou. Jeho sentence zachycují rozpoložení či náladu v konkrétní situaci – při současné proměnlivosti těchto situací. Snadno zjistíme, že u Tkalouna převládá vstřícnost a přejícnost vůči všemu novému a dosud nepoznanému, jedině zaběhlé stereotypy (doma i v rodině) jej zbavují rozvahy. Herecké ztvárnění toho všeho se ukázalo být nad Svěrákovy síly, neboť mnohotvárnost nahrazuje navenek uhlazenou spontaneitou, pod níž se skrývá křečovité pitvoření. Obvykle přítomné charisma tak ztrácí na účinnosti. Lépe by se možná uplatnil Josef Abrhám.
Výrazová klišé scenáristická i herecká postihla i vedlejší postavy. Ať již je to nenadále pobožnůstkářská dcera Tkalounových Helenka (Tatiana Vilhelmová), již opustil manžel, nebo Pepův poněkud jelimánkovitý učitelský kolega (Jiří Macháček), jenž se do ní zakoukal. Naopak Pavel Landovský, jenž představuje Pepova spolupracovníka Řezáče (bývalý důstojník, jenž ze žárlivosti zavraždil vlastní ženu!), je veden k maximálnímu, až kontraproduktivnímu, nevěrojatnému zklidnění, ba umlčení své výřečné nátury, takže zůstává bezvýrazný.
Takto pojednané postavy ještě více odkrývají vratkost pobočných syžetových linií, ať již souvisejí s důvody, proč se rozpadlo manželství Tkalounovy dcery, nebo líčí obratně smluvený Řezáčův sňatek s přitažlivou vdovou. Nemluvě o dočasném (realizačně přepjatém) milostném poblouznění paní Tkalounové, které by sem jako by vpadlo z úplně jiného filmu, nebo o značně pošetilém nápadu s balónem pro finální sekvenci. Vratné lahve postrádají jednotící syžetové zakotvení, rozpadají do skrumáže epizodních příhod, jednou vtipných, jindy rozpačitých, obalujících Tkalounovy pracovní i soukromé trampoty.
Vratné lahve, snímané Vladimírem Smutným (všednost vedené existence nenápadně dokresluje stabilně přítomný motiv vlaků, pravidelně projíždějících kolem bytu Tkalounových), se odehrávají v plně uvěřitelném velkoměstském prostředí. Jeho ruch i drobné konflikty co chvíli probzučí kolem nás. Věrohodné je vykreslení bytového zázemí (a to nejen u Tkalounových) i různých provozoven, začlenění sledovaného příběhu do širšího rámce vychází bez rušivějších příměsí.
Filmů o stáří, které odmítá rezignovat a vzdát činorodost, vzniklo i u nás hodně. Jistě bude připomínáno Babí léto s Vlastimilem Brodským. Avšak dovolil bych si upozornit spíše na Faunovo příliš pozdní odpoledne od Věry Chytilové nebo pozapomenutou hříčku Václava Gajera Horký vzduch se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Nebo na dávný Plavecký mariáš, kde stará herecká garda – navzdory dobovým ideologickým omezením – předvádí pravé divy. Už jsem ono slovo použil: Vratným lahvím postě chybí charisma.
