Shinya Tsukamoto má stále ještě pověst především drsňáka, který obecenstvo tlačí do chřtánů kovových stvůr. Jeho celovečerní debut Tetsuo je vskutku filmovou ikonou cyberpunku (ačkoli Sogo Ishii se tomuhle žánru věnoval dávno před Tsukamotem, o Lynchovi a Cronenbergovi nemluvě).
Obnaženou mutaci masa s kovem v Tsukamotově tvorbě později vystřídaly „normálnější“ formy nákazy (Blíženci (Gemini)), či zdánlivě neslučitelných soubojů (Tokio Fist), jednodušeji
shrnuto: formy rozkladu. Tsukamotovi ale vždycky šlo v první řadě o erotickou fascinaci tělem. Možná jde o reakci na japonskou posedlost perfekcionismem, na snahu vytvořit uměle krásnou lidskou bytost. Naplno ji Tsukamoto divákům naservíroval až v deštivě magické Touze (Rokugatsu no hebi), kde voyeur nutí ženu podléhat tajným rozkoším. Motiv nikoli tajných rozkoší, ale nerovného – téměř S/M - vztahu patří k základním kamenům Tsukamotova díla stejně jako stále přítomné industriální znepokojení.
Hiroshi (dlouhovlasý a ve tváři poněkud opuchlý Tadanobu Asano) spáchal dopravní nehodu. Jeho dívka Ryôko (Nami Tsukamoto) při ní zemřela, on sám utrpěl ztrátu paměti. Doma ale objeví anatomickou příručku, díky které se upamatuje na vášeň pro medicínu. Vrátí se na univerzitu, kde se zrovna probírá pitva. A Hiroshi vyfasuje tělo Ryôko. Proces pitvy Tsukamoto nesměruje na kdovíjak šokantní záběry lidských orgánů, ale do Hiroshiho bloku. Hrdina kreslí jednak brilantně, jednak režie zvukovými efekty dociluje v jeho konání neurotickou posedlost.Ta kontrastuje s minimalistickým dějem: jak Hiroshi zkoumá dívčino tělo a jeho vnitřek, vrací se mu paměť. Jako kdyby lidské tělo bylo vlastně strojek a jeho rozebíráním jej bylo možné pochopit. V opaku s Hiroshiho netečně oduševnělou tváří jsou vzpomínky na chvíle s Ryôko plné impulzivních momentů. Seznáme, že Ryôko má sebezáhubné pudy, ve vzrušeném
detailu ji sledujeme zběsile tančit po pláži… Tsukamoto dívku exponuje po linii od duše k tělu. Samo o sobě je to znepokojivé, ale možná trochu povrchní. Fyzická touha totiž myslím nakonec pramení z obsese, kterou si vytvoří mozek a ta mi připadá zajímavější, nebo hlubší. Tsukamoto se jí na druhou stranu věnoval ve svých prvotních dílech.V pitevně po Hiroshim mezitím vyjede Ikumi (Kiki). Obě dívky jsou zcela odlišné. Ikumi má rozkošnou úpravnou ofinku, Ryôko rozpuštěné vlnité vlasy. Ikumi chodí ve vyžehlené košili, Ryôko v tílku. Ikumi se svými nádhernými rty chlubí, že dohnala profesora k sebevraždě. Ryôko navedla Hiroshiho k bouračce.
Tsukamoto tyhle momenty předkládá úsporně a pokorně do jedné místnosti a tím se zdařile vyhýbá unylé jednoznačnosti.
Zatímco mladé Nami Tsukamoto i Kiki zvládají své role s přehledem, Tadanobu Asano (Ichi the Killer, Zatôichi, Last Life In The Universe) jako kdyby plátnem jenom bloudil. V podání pětatřicetiletého herce vypadá Hiroshi mezi univerzitními teenagery už na první pohled nepřípadně. Když se přidá jeho nulové zaujetí (podobný lapsus jsem nedávno viděl u jinak skvělého Matta Dillona v Hamerově Faktótum (Factotum)), působí Hiroshi únavně.Jako obvykle Tsukamoto Vital sám snímal i stříhal a stejně jako u Touhy řešil i výpravu.
Po obrazové stránce je Vital krásnou podívanou, která většinu času hraje na tóny odživle modré, či pitevně nažloutlé. Vlastní citáty se hravě mísí s originálními motivy. A záběry na kouřící komíny továren, či snad krematoria jsou možná stejně geniální, jako kýčovité. Stejně jako celý Vital.
