Nad novým filmem Pavla Göbla Veni, vidi, vici leckdo ohrnuje nos a vyčítá mu papírovost postav i zápletek, ba vytěsnění logiky, prý rezignoval na zábavu. Přitom kupodivu nevadí matoucí distribuční označení tohoto filmu za romantickou komedii, ačkoli se žánrově jedná o melodrama, které naplňuje klasická syžetová schémata, důvěrně známá z početných filmů pro pamětníky nebo ještě před nimi ze Strakonického dudáka. Problém Göblova díla neshledávám ani tak ve zvoleném pojetí jako v režijním, potažmo vypravěčském selhávání. Dílčí hodnoty, třeba kameramanské práci (Tomáš Juríček), snad lze přiznat, avšak řvavý hudební doprovod, zdřevnatělé herectví s otupělou mluvou, holdování sponzorům a hlavně mondénní nuda, která v tomto případě potápí veškeré režisérovy snahy, srážejí výsledek k bodu mrazu.
Snímek, k němž scénář sepsali Radan Dolejš a Jan Rokůsek, rozvíjí mravní ponaučení, že není všechno zlato, co se třpytí – a kýčařsky happy-endové rozuzlení okamžitě vytyčuje odlišnost od obdobně vystavěných, avšak významově protikladných výpovědí, které doopravdy, ať již vážně nebo satiricky, zkoumají nástrahy, šířené bezcitnou a zkorumpovanou společností. Ovšem i toto zacílení je pradávné, připomenu aspoň polské filmaře v éře „kina morálního neklidu“ nebo i dnes různé nezávislé tvůrce.
Režisér, možná dotčený rozpaky, které zavládly kolem jeho prvotiny Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, případně televizních počinů Šťáva a Balíci, si usmyslel, že tentokrát diváky dobude osvědčenými atrakcemi, mezi nimiž nechybějí ani sebe hrající Karel Gott a Petr Novotný. Göbl jednak – ve výstavbě příběhu – spoléhá na mnohokrát osvědčené zápletky s předem odhadnutelným vývojem, jednak se vypravil do atraktivních prostředí přepychového hotelu a golfových hřišť, což mu umožnilo těžit ze srovnání blahobytně snobského světa a sociálního propadu, který dolehl na hlavního hrdinu Jana (Filip Tomsa). Jeho matce hrozí exekuce, když není schopna splácet půjčku, kterou si vzala od jedné pochybné firmy, jedné z těch, jejichž inzeráty zaplavují noviny. A solidární synek – místo aby nastoupil na vysněnou vysokou školu – jde pracovat, aby matce pomohl z nesnází...
Veni, vidi, vici začíná slibně: zabavováním bytového zařízení distingovaně vyhlížejícími pány, kteří vylepují cedulky s oznámením o exekuci. Věrohodná je matčina rezignovaná reakce i chlácholení roztrpčeného synka, dotčeného jak tím, že mu matka zamlčela osudnou půjčku, tak samotným zabavováním. Ale od okamžiku, kdy se pohledný mládenec jme pod bodrou strýčkovou patronací umývat nádobí v jednom honosném hotelu, kdy zjišťuje, že poctivostí se možná nejdál dojde, ale stěží se přitom zbohatne, začíná být budoucí nasměrování zcela jasné. Přidáme-li k tomu ještě více či méně trapné „hlášky“ a splácávání zápletek snad podle příručky pro začínající scénáristy, nelze se divit, že dění záhy vpluje do sterilních vod dojemně nabádavé historky, která se od dovádivých komedií na stejné téma liší jedině nevtipným, výrazově těžkopádným pohledem na dilemata a zaslepenost jednoho dlouho naivního mladíka.
Snadno postřehneme, že i rozvržení postav spoléhá na jistotu, opakuje postupy oblíbené ve stalinistickém obdobím byť samozřejmě bez politických znamének: Honza, nenadálý golfový talent, patří mezi kolísavé typy, které musí nejprve nalézt samy sebe, aby si uvědomily, kde jej jejich místo (nejenže se nechá zaslepit náhlou bulvární popularitou, pitkami a sexem, ale navíc opustí svou dosavadní dívku a bezhlavě se zamiluje do proradné manažérky, jíž zcela manekýnovitě oživila Jitka Kocurová). A kolem něho stojí jak krajně záporné figury (najmě zákeřný mladý golfista, jenž se neštítí žádné ponižující přezíravosti ani podrazu), tak kladné postavičky, které Honzovi pomáhají, aby nalezl cestu zpět. Zejména trenér Karel (Bob Klepl), jakmile překoná svou alkoholickou závislost, a samozřejmě protagonistova obětavá maminka, kterou ztvárnila Iveta Dušková, v menší míře pak původní Honzova milá Terezka (Sandra Nováková), typově „kamarádka do každého počasí“, dlouho vzdorující pokusům o smíření. Pokud budu parafrázovat titul, tvůrci přišli, viděli, ale nezvítězili...
