Ludwig van Beethoven bývá vykreslován jako popudlivý, do sebe zahleděný, o své výjimečnosti přesvědčený, současně však vykreslován nepochopením, osamělostí i hluchotou trpící génius. Filmové podoby se snažily jeho obrysy změkčovat (možná si vybavíme Nehynoucí lásku), měl více dojímat než bouřit. Takového jej prezentuje i snímek natočený režisérkou polského původu Agnieszkou Hollandovou.
Po krachu nákladného projektu o Jánošíkovi Hollandová přijala zavděk komorně pojednaným Beethovenem. Scenáristé Stephen J. Rivele a Christopher Wilkinson, známí již svou předlohou k Nixonovi, však Beethovena opisují spíše zprostředkovaně, prostřednictvím fiktivní postavy mladé dívky Anny Holtzové, prahnoucí po umělecké kariéře. K zasmušilému, bezohledně se chovajícímu Mistrovi přichází jako opisovačka not, aby se záhy proměnila v spolupracovnici, jež dokáže nahlédnout do spleti skladatelových hudebních vizí a porozumět jim. Stane se z ní spřízněná duše a Beethoven, přestože s ní svádí mnohé bolestné konflikty, jí složí nepochybnou poctu, když ji vyzve, aby se vydala se vlastní cestou, nezávislou na něm. Jakoby mimochodem je zmíněn problém ženského sebeprosazení ve sféře dosud přístupné jen mužům. Ani Beethoven nebyl prost dobových předsudků, když Anninu výpomoc zprvu odmítal.
Příběh zachycuje poslední léta skladatelova života, vymezená triumfálním úspěchem Deváté symfonie i odmítáním následných experimentů, najmě fugy, v níž otevíral nová pojetí. Na ně soudobé posluchačstvo ještě nebylo připraveno, ba ani Anna. Právě její prozření, kdy jede za umírajícím skladatelem, aby mu oznámila, že konečně byla oslovena a uchvácena, celý příběh uvozuje. Tato sekvence, podepřena majestátními Beethovenovou hudbou, se odvíjí v bezmála klipovém rytmu, v rozostřeně se komíhajících obrazech Anny, téměř v transu spěchající za svým učitelem.
Postavu Beethovena svěřila Hollandová Edu Harrisovi, s nímž již spolupracovala několikrát (Jak zabít kněze, Třetí zázrak). Víc než fyzickou podobu upřednostnila hercovu schopnost postihnout skladatelovo charisma, jeho tvůrčí genialitu, skrytou za existenčním živořením. Ed Harris zpřítomní neomalenost i zjihnutí svého hrdiny, ustavičně se vzpínajícího k výšinám, ostatním stěží dostupným. Beethovena spatříme jako hrubiána, jenž nebere ohled na sousedy ani na Annu samotnou (její skladby označí za „prdlavé“), ale také jako zkroušeného nešťastníka, vybičovaného k omluvě. Diane Krugerová coby Anna naproti tomu načrtává pouhou skicu snaživé začínající umělkyně, kterou její velký vzor odpuzuje i přitahuje zároveň. Příliš mělce vypodobňuje osobní konflikty a rozpory, kterými Anna musela projít, než se smířila s neomaleně vnucovaným Beethovenovým náhledem.
Dobové postavení na svou dobu mimořádně emancipované (i vzdělané) mladé ženy není důsledně vystiženo. Annino niterné ustrojení se spíš blíží současné mentalitě, jen zahalené do raně biedermaierovských kostýmů dvacátých let 19. století. Kameraman Ashley Rowe, jenž již nasbíral zkušenosti s kostýmními dramaty (Guvernantka, Aféra s náhrdelníkem), si tu počíná veskrze konvečně. Jeho záběry jsou jakoby neosobní, postrádají zaujetí, i když zpodobení skladatelovy hmotné nouze, jak ji zosobňuje zejména bědné bytové zařízení s dominujícím rozhrkaným klavírem, je vcelku přijatelné.
Film zahrnuje dvě základní roviny: umělecké – i osobnostní – zasvěcování Anny do Beethovenova světa (ve stylu goetheovského „bildungsromanu“ s důrazem na vývoj osobnosti), jednak seznamovací akcent na osobu hudebního génia. Premiéra Deváté symfonie získává mimořádný prostor, jsou přiblíženy i geneze Beethovenových skladeb. Hollandová s někdy až dojemnou ilustrativností hledá spoje mezi slovně sdělitelnými pohnutkami a výsledným hudebním ztvárněním. Duchovní spřízněnost obou hlavních postav nejlépe vystihuje detail, kdy se Anna při opisování not přestane držet nahrubo naškrábané předlohy a intuitivně opraví notaci v souladu s Beethovenovým hudebním cítěním.
V některých případech však získávají vrch bezostyšná klišé. Patří k nim motiv horečného dopisování skladby těsně před jejím uvedením či záběr na ničemu (skladatelova synovce, jenž strýce okradl, aby mohl splatit své dluhy), slzícího při poslechu velebné hudby. A také Annina nezištná „dirigentská“ výpomoc, když ohluchlý Beethoven podle jejích návodných gest řídí orchestr. Ostatně vylíčení Beethovenova zdravotního postižení je rozporné: na jedné straně se zdá být úplně hluchý (neslyší burácející orchestr!), přitom však používá velké plechové naslouchadlo a je snad i schopen porozumět lidské řeči. Kvůli odezírání mluvy ze rtů však požaduje, aby rozmlouvající lidé k němu byli otočeni tváří.
Film Ve stínu Beethovena nerozechvívá s touž intenzitou jako Formanův Amadeus, ač pro zpřístupnění Beethovenovy hudby také vykonává nesporný kus práce. Přesto si myslím, že majestátní tóny Deváté, jejímž průřezem nás Hollandová pečlivě provází, v kontextu filmového příběhu daleko naléhavěji oslovily v jiných filmech – v Pokání nebo v Mechanickém pomeranči.