Režisér a scenárista Stephen Sommers se patrně rozhodl, že bude postupně „reinkarnovat“ legendární monstra z klasických černobílých hororů, jež ve 30. a 40. letech natáčela společnost Universal. Poté, co nechal probudit prokletou mrtvolu egyptského velekněze v ještě poměrně zábavném dobrodružství Mumie i v jeho nepodařeném pokračování Mumie se vrací, ve velkofilmu Van Helsing si spolu zařádí hrabě Dracula, Frankensteinovo monstrum, vlčí muž a (v samoúčelné, s vlastním dějem nesouvisející odbočce) dokonce také pan Hyde. Avšak stejně jako v případě „remaku“ atmosférického filmu Mumie z roku 1932, ani v případě Van Helsinga nevznikl mrazivý horor, ale jen digitálními orgiemi a nonstop akcí přeplácaný spektákl, který je děsivý asi jako strašidelný zámek na pouti.

Titulní postava Van Helsinga, kterou vymyslel Bram Stoker, se v minulosti objevila již asi ve čtyřiceti vampýrských filmech: ztělesnili ji mimo jiné Peter Cushing, Laurence Olivier nebo Anthony Hopkins. Tuto řadu nyní rozšiřuje dvěma díly X-Menů zpopularizovaný Hugh Jackman, takže místo uvážlivého profesora-okultisty se zrodil Vatikánem naverbovaný „likvidátor“ ozbrojený kuší, jehož jen zajímá, co a jak má zabít. Propojení zmíněných nestvůr působí značně násilně: základní děj se točí kolem hraběte Draculy, pro kterého Frankensteinovo monstrum představuje klíč k životu jeho doposud nevylíhnutých potomků. Aby Van Helsing vymýtil zlo, musí se v Transylvánii spojit s cikánskou princeznou (Kate Beckinsaleová ji hraje jako cosi mezi Xenou a Trinity), jejíž bratr se proměnil ve vlkodlaka...

Úvodní černobílá desetiminutovka vzdává zjevný hold klasickému Frankensteinovi z roku 1931 nejen „přiznanými“ studiovými kulisami. Jenže ve chvíli, kdy v tomto stylizovaném prostředí náhle Dracula vytasí své zuby jako piraňa a jeho ohořelá mrtvola se digitálně „dokreslí“ do civilní podoby, je kouzlo pryč. Zbytek (barevného) filmu se soustředí pouze na neustálé digitální proměny smrtelníků v monstra (a zase zpět) a předimenzovanou, bombastickou zvukovou stopou podkreslenou akci. Vizuální atrakce totálně přebíjejí počáteční „stylovost“ vyprávění, ale i vlastní chatrnou dějovou linku. Zdivočelá jízda počítačových efektů se střemhlav (a bezhlavě) řítí kupředu, aniž by se na chvilku zastavila a vytvořila prostor, aby se – proti literárním předobrazům comicsově zploštěné – postavy mohly alespoň nepatrně zplastičtět. A aby také dala možnost vydechnout divákovi, neboť kinetická akce je místy nepřehledná a únavná, o jejích nelogičnostech ani nemluvě. (Diváci se nedozvědí, jak se mohl dostat druhý kočár s monstrem přes propast, kde se zřítil most, nebo proč mohou Draculovy nevěsty útočit i za bílého dne.)

Stephen Sommers se nepoučil nejen z chyb snímku Mumie se vrací (časem, prachem a pískem zaváté chrámy, pyramidy a katakomby jen zaměnil za zasněžené kulisy transylvánských hradů a za elektřinou sršící laboratoře), ale ani z nezdaru obdobně koncipovaného snímku Liga výjimečných. Sommersova „liga monster“ rovněž nectí charaktery literárních či filmových předobrazů a svévolně jim pozměňuje motivace i vlastnosti (zcela shodně v případě pana Hyda, jenž v obou filmech vypadá jako King Kong respektive Hulk). Dracula, Frankensteinovo monstrum i vlkodlak se ve filmech střetávají již od 40. let, nicméně režisér do příběhu neústrojně zakomponoval ještě další citace. Ve filmu nalezneme odkazy na westerny (titulní hrdina působí jako osamělý cizinec z Divokého západu), comicsové horory a la Blade (smyslné upíří nevěsty připomenou vampýrky z filmu Dracula 2000), hororová sci-fi (líheň potomků Draculy evokuje Vetřelce) či dokonce na bondovky (rádoby komická figura mnicha zásobuje zabíječe upírů „futuristickou“ zbrojní technikou jako Q).

Až drtivá kondenzace akce i triků však svědčí spíše o tom, že současné možnosti digitální technologie předstihují obrazotvornost filmových tvůrců, kteří onou oslnivou opulentností příběhu obracejí naruby základní pravidla žánru (horory jsou vystavěny na zvolna kumulovaném napětí vrcholícím vizuálním či akustickým šokem, který se náhle vynoří „z přítmí“). Expresivní filmy Universal Pictures z 30. let zůstávají paradoxně děsivější, ačkoli jejich tvůrci měli k dispozici nesrovnatelně skromnější trikový arzenál i maskový potenciál. Hranaté vzezření, toporná chůze či prvotní výkřik monstra z klasického Frankensteina zůstanou trvale v paměti narozdíl od digitálně upravovaných a na drátech zavěšených bubáků, kteří ve Van Helsingovi nalétávají na kořist jako japonské stíhačky ve snímku Pearl Harbor.