V moci ďábla kombinuje vymítačský horor, soudní drama a příběh podle skutečných událostí. Zatímco každá z těchto tří složek filmu je sama o sobě průměrná, pohromadě aspirují na vyšší přesah. I když se však tvůrci snaží vytvořit dojem objektivního pohledu na spor ratia a víry, jejich film se zvrhává v podprahovou obhajobu bigotního pohledu na věc.
Snímek vychází z osudu Němky Anneliese Michelové, jež zemřela v roce 1976 poté, co na ní byl praktikován exorcismus. Kněží, kteří rituál prováděli, byli obviněni ze zabití z nedbalosti. V moci ďábla děj přesouvá do dnešních USA a hrdinku přejmenovává na Emily Rose. Rámec filmu představuje soudní proces s otcem Moorem na lavici obžalovaných, během něhož se osud dívky vylíčí v retrospektivách. Kněze obhajuje právnička Erin Brunerová, pro niž je případ zprvu jen cestou k lepší profesní pozici, obžalobu zastupuje obávaný veterán Ethan Thomas. Soudkyně ani porota do děje příliš nezasahují a role dalších postav je marginální.
Po formální stránce V moci ďábla sází na jistotu nebo jede na volnoběh. Hororové scény spoléhají na laciné šoky a na atmosféru vytvářenou prostředky útočícími na první signální soustavu, kterým se člověk prostě nemůže ubránit. Působivé je pouze herectví začínající Jennifer Carpenterové v roli těžce zkoušené Emily. Podobně i rovina soudního dramatu se může opřít leda o solidní herecké výkony Toma Wilkinsona (otec Moore) a Laury Linneyové (právnička), protože jinak přináší jen očekávatelné prohozy mezi žalobou a obhajobou, tedy mezi ratiem (Emily trpěla epilepsí) a vírou (Emily posedl ďábel). Celému filmu pak škodí mechanické odskakování v časoprostoru (retrospektivami začne trpět i obhájkyně), zaujme naopak strohá kamera.
V moci ďábla by bylo možno smést ze stolu jako divácky vděčnou zábavu na hranici béčkovosti (béčkovými horory se ostatně až dosud živili jeho producent a režisér, takto zároveň autoři scénáře), kdyby se ten film tak urputně nesnažil o iluzi nestrannosti. „Rašomonovský“ model jedné události ukázané z různých úhlů tu však nefunguje už jen proto, že všechny klíčové momenty vidíme očima zbožné Emily nebo otce Moorea.
Největší zákeřnost spočívá v tom, že film jako křesťanská propaganda na první pohled nevypadá. Je to žalobce, kdo u soudu zastupuje církev a kdo je v osobním životě praktikující křesťan, kdežto obhájkyně se prezentuje jako agnostička. Ale zatímco ona během procesu začne věřit na nadpřirozeno, pan Thomas u soudu pokrytecky mává racionálními argumenty pouze v zájmu toho, aby se událost rychle zametla pod koberec. V tomto smyslu V moci ďábla odráží současné spory o inteligentní plán, v nichž vědecká veřejnost spolu s Vatikánem hájí Darwinovu evoluci, kdežto fundamentalističtí křesťané prosazují tezi o stvoření světa převlečenou za vědu. Nechtěně komický motiv, kdy soudní proces ovlivňují démoni ve prospěch obžaloby, nakonec vyznívá jako mrazivý útok na katolickou církev, která se kompromituje spoluprací se světskou mocí, a na americké státní instituce, jež prosazují pravidla stojící proti víře „pravých“ křesťanů.
Dalších „detailů“ hrajících ve prospěch správné víry, film obsahuje tolik, že nemůže jít o náhodu. Žalobce je vykreslený jako nesympatický chlapík, co rozdává podpásovky a nosí knírek, v americké kinematografii tradiční atribut padouchů. Statečná obhájkyně je křehčího pohlaví, ohrožují ji zlí duchové a musí čelit tlakům z arcidiecéze, kde si nad otcem Moorem umyli ruce. Žalobce chce vyhrát, obhájkyně „pouze“ hledá pravdu. Ve výsledku není důležité, co Moore provedl, ale že Emily miloval křesťanskou láskou. A tak dále.
Finále, v němž se obě strany sporu obracejí se závěrečnou řečí na porotu, potom mluví jasnou řečí: je na divákovi, aby rozhodl, jak to vlastně bylo. Taková volba by byla fér, kdyby film skutečně postupoval nestranně nebo kdyby byl naopak přiznaně stranický. Ale poté, co si celou dobu skrytě přihříval polívčičku na jednom ze dvou ohňů, nemůže být žádné z diváckých rozhodnutí relevantní.
