Adaptace komiksu Alana Moorea V jako Vendeta (V for Vendetta) z pera bratří Wachovských a v režii Johna McTeigueho surfuje po vlně líbivých efektů. Moore se spoluzodpovědnosti za film zřekl ještě před jeho dokončením a nechal své jméno z titulků odstranit. Tak jako u LXG, nebo Z pekla (From Hell).
Přitom to vlastně nezačíná špatně. Ve zkratce se seznámíme s Guyem Fawkesem a jeho nechvalně proslulým Prachovým spiknutím. V roce 1605 chtěli královi katoličtí odpůrci vyhodit do vzduchu britský parlament ve chvíli, kdy tam budou všichni vůdcové země. Režisér vytváří kontrast mezi oddanosti ideji a lásce a už se přesouváme zhruba do roku 2020. USA jsou v troskách, vládne tam chaos a občanské nepokoje. Hegemonem světa je Británie: fanaticky totalitní a nesnášenlivá k menšinám. Na každém rohu jsou megafony, ulice jsou plné tajných a všemu vládne kníratý kancléř Sutler (John Hurt místy na pokraji infarktu). Připomíná to Orwellovu utopii 1984 a stejně jako tam, i ve V temné pozadí vtahuje diváka do děje jako maelström.
Rozkošnou mladou dívku Evey (Natalie Portmanová) na večerní ulici obtěžují tajní, když se v nejvyšší nouzi objeví on, mstitel „V“ (Hugo Weaving) ve fawkesovské masce, jejíž strnule rozesmátý výraz připomíná Jokera z Batmana. „V“ má rád slova na „v“, Shakeaspearea a staré časy vůbec. Ve volných chvílích šermuje a před pistolí dává přednost dýce. Tu noc, kdy zachrání Evey, má napilno: musí vyhodit do povětří Old Bailey, starobylou londýnskou soudní budovu. Druhého dne se mu podaří vniknout do britské televize a odtud odvysílat poselství lidu: přesně za rok, 5. listopadu, se mají občané dostavit před Parlament, aby vládě připomněli, že ona se má bát jich a nikoli opačně. Zároveň slíbí parlament vyhodit do povětří. Vláda se ukáže jako dostatečně neschopná už tím, že nedokáže „V“-ovo vysílání přerušit. Tak alespoň posílá policajta Finche (Stephen Rea) a jeho parťáka Dominica (Rupert Graves) „teroristu“ vypátrat a zneškodnit, což je ale úkol téměř nadlidský.
„V“ si čas do příštího výročí krátí zabíjením osobních vysoko postavených nepřátel. Nepřímo tím dává ztěžka funícímu Finchovi možnost nahlédnout nedávné pohnuté události britského království z jiného úhlu, než jak je servírují oficiální média. Evey se zatím zdržuje u „V“ a zdá se, že hrdina si získává její přízeň. Evey však vzápětí „V“ nečekaně zradí a sama si tak na sebe uplete bič.
Maskovaný „V“ je bizarní hlavní figurou. Mám dojem, že Weaving by občas celou tu maškaru rád zapomněl v maskérně. Natalie Portman se může za každých okolností spolehnout na své velké oči a zajímavě tvarované obočí. Problém je, že Evey snímkem proplouvá jaksi proti své vůli. Ve svých investigativních scénách proto přebírá otěže snímku Rea jako Finch, nebo Sinead Cusacková coby jedna z „V“-ových obětí.
Scénář bratrů Wachovských se tváří jako politcky provokativní, je však pouze plný bulvárních odkazů a jednoduchých gest, která maskují zbytečnost historky. Máme tu vědecké experimenty, nebezpečný virus, pravičáckou neofašistickou vládu, USA u konce s dechem… samá desetivteřinová vzrušení. Odhlédneme-li od toho, že ve V jako Vendeta příjemně absentují digitální efekty, nedokáže McTeigue udržet rytmus, který v úvodních kapitolách film chtě nechtě díky „V“-ovým eskapádám nabere. Kromě brilantního souboje v podzemce vyvolává McTeigue na rtech publika často nechtěné úsměvy (mozaika, učebnicově zfušované finále). Kulisy se pohybují od jemného, zářivkou prosvíceného sci-fi (televizní stanice, policejní stanice, mobily) po temná starožitná doupata. Kamera Adriana Biddlea parfémuje oboje sofistikovanou vůní.
