V kontextu prvních významných filmů tzv. francouzské nové vlny – od Resnaisova opusu Hirošima, má láska (1958) přes Truffautův film Nikdo mne nemá rád až po Chabrolův snímek Krásný Serge (oba 1959) – má Godardův celovečerní filmový debut U konce s dechem zcela výsadní postavení autorsky nejpřevratnějšího díla. Je to tím paradoxnější, že autorem původní třicetistránkové synopse k filmu byl Francois Truffaut, jehož protagonista jakoby určitými rysy navazoval na hrdinu snímku Nikdo mne nemá rád. To, že Godard ve svém filmu zachoval detektivní a milostnou linii Truffautova příběhu, který sleduje šarmantně rošťáckého delikventa Michela (Jean-Paul Belmondo), jak se pokouší uniknout policii a jak přitom prožívá erotický románek s Američankou Patricií (Jean Sebergová), má patrně velký podíl na všeobecné divácké atraktivitě díla.1)
Avšak hlavní vklad filmu tkví v Godardově tvůrčím přístupu, jenž mu velel prakticky každou scénu improvizovat takříkajíc „na place“ a filmovat lidi tak, jak se v reálném životě většinou doopravdy chovají, a nikoli tak, jak by se správně chovat měli. Právě vpád nekašírovaně pravdivé životní přítomnosti na filmové plátno byl zřejmě důvodem, proč se dokonce i Godardovi souputníci v čele s Alainem Resnaisem shodují v tom, že teprve film U konce s dechem jim poskytl důkaz, že mohou existovat nové způsoby, jak efektivně využívat do té doby oficiálně víceméně tabuizované ruční kamery, jak na sebe vázat záběry, jak natáčet dialogy herců ve skutečných interiérech a exteriérech a jak využívat svěžesti neherců. Zaujetí pro autenticitu konkrétních situací jde u Godarda tak daleko, že v průběhu jednoho rozhovoru Michela s Patricií v ložnici není jednu větu téměř slyšet, neboť ji přehluší siréna sanitky z ulice.
Ačkoli má tento průkopnicky civilně působící snímek tragické zabarvení, děj se obejde bez tradiční melodramatické afektovanosti a naopak se odvíjí s dynamickou lehkostí. Dokonce i tristní situace jsou tu zobrazovány s osvobozujícně humorným nadhledem, se smyslem pro jejich paradoxně zábavnou stránku. Při sestřihu původně tříhodinového filmu na 89 minut se Godard neřídil konvenčními ohledy na hlavní dějovou linii, ale inteligentně stříhal uprostřed záběrů – z každého ponechal jen to, co se jemu a jeho nejbližším spolupracovníkům intuitivně nejvíc líbilo.
Celý snímek je poctou levným filmovým i literárním gangsterkám, jež byly pro Godarda inspirativnější než elegantní studiové projekty. Nikoli náhodou je opus U konce s dechem věnován společnosti Monogram Pictures, která se specializovala právě na výrobu „béčkových“ filmů, nikoli náhodou ztělesňuje roli slavného spisovatele Parvulesca renomovaný režisér „filmů noir“ Jean-Pierre Melville (1917–1973) a nikoli náhodou v jedné z předzávěrečných scén filmu Carl Zombach (Roger Hanin) Michelovi (Belmondovi) radí, ať nenosí k tvídovému saku hedvábné ponožky (celý dialog je téměř slovo od slova vypůjčen z Hammettova detektivního románu Skleněný klíč z roku 1931).2)
Především však Godard v postavě Belmondova Michela skvostně vizualizuje dodnes aktuální prototyp lehkomyslného a anarchistického revoltéra, v jehož naturelu se neobyčejně věrohodně snoubí vitalita s únavou z existence a s myšlenkami na smrt. Jednání tohoto antihrdiny, který na rozdíl od Patricie žije především přítomností a odmítá kompromisy a konformní bezpečí, je sice občas skutečně odsouzeníhodné, nezralé, zmatené a zkratovité, nicméně není snadné jej jednoznačně zavrhnout – a tato divácká sympatie k němu nesouvisí ani tak s jeho espritem, jako spíše s dětskou ryzostí jeho touhy po svobodné a charakterní existenci.3)
1) Synopsi snímku U konce s dechem napsal Francois Truffaut již v polovině 50. let. Vycházel přitom ze skutečné události, k níž došlo v průběhu jednoho víkendu: mladík, který ukradl v Paříži auto, náhodně zabil strážníka a policie kolem něho rychle stahovala stále těsnější smyčku, ve které hrála určitou roli také protagonistova americká přítelkyně-novinářka. Truffaut o tomto svém námětu a také o Godardovi velmi zajímavě a podrobně hovoří například ve výtečné knize Jeana Colleta s titulem Jean-Luc Godard (nakl. Pierra Segherse, Paris 1963 – české vydání 1969, nakl. Orbis)
2) Hammettův detektivní román Skleněný klíč vyšel česky poprvé v roce 1963 v nakladatelství Mladá fronta v edici Smaragd ve znamenitém překladu Josefa Škvoreckého. Pro srovnání si připomeňme inkriminovaný dialog hazardního hráče Neda Beaumonta s jeho přítelem Paulem Madvigem, jak ho čteme na str. 58 zmíněného českého vydání:
„Ned Beaumont… řekl: „K tvídovým kalhotám bys neměl nosit hedvábné ponožky.“
Madvig zdvihl nataženou nohu a pohlédl na svůj kotník. „Ne? Mám rád ten pocit, mít na nohou hedvábí.“
„Tak nenos tvídový oblek…“
3) Svou schopností zachycovat lidské chování v okamžicích autenticky prožívaného zmatku a nejistoty, citem pro vyjádření iracionálně ambivalentních, mnohdy až tragigroteskně zbanalizovaných lidských reakcí, Godard nepochybně ovlivnil nejednoho moderního filmaře včetně Rainera Wernera Fassbindera.
Typ psychologie protagonistů filmu U konce s dechem jakoby byl zcela vyvázán z konvenčních morálních představ o lásce či spravedlivosti. Avšak právě demystifikace oněch tradičních, leč v moderním životě často jenom verbálně fungujících morálních kritérií, na kterou se ve svých snímcích soustředí někteří z nejvýznamnějších moderních filmařů, nám paradoxně poskytuje možnost lépe pochopit zákonitosti dnešního světa. „Nečiň nic kauzálního, nečiň nic mechanického,“ napsal si kdysi Robert Musil do svého deníku. My ale žijeme ve stále více zmechanizovaném světě, a každé ignorování reálné mechaničnosti našeho chování se časem vymstí. Radikalita bývá ošidná, než ji však odsoudíme, je dobré znát její charakter a příčiny. Godardova celovečerní prvotina nám o zmechanizovaném charakteru novodobě amorálního světa říká více než stovky sociologických a psychologických pojednání.
