Asi by bylo naivní předpokládat, že počátkem 21. století zálibně pročítá Homérovy hrdinské eposy velké množství čtenářů. Po uvedení velkovýpravné podívané Wolfganga Petersena Troja (2004) však musíme počítat s tím, že informace o dávných mytických událostech oné doby budou obyčejní smrtelníci čerpat výhradně z tohoto filmu. Starověký básník bude tedy k publiku hovořit skrze scenáristické schopnosti Davida Benioffa.
Homérova básnická skladba Ílias se ve svých čtyřiadvaceti zpěvech (obsahují na 15 000 veršů) soustřeďuje jen na čtyři důležité bitevní dny z desátého, rozhodujícího roku války pevninských Řeků proti mocnému maloasijskému městu. Nezachycuje to, co předcházelo či následovalo těmto heroickým dnům - marně bychom u Homéra hledali Paridovo okouzlení krásnou Helenou či závěrečnou epizodu celé války - zákeřný dar Řeků v podobě obrovského dřevěného koně, jehož přijetí Trójany má za následek krvavé vyvrácení města (tento motiv obšírně rozpracovává až Vergilius v Aeneidě).
Ílias (tak zpola legendární básník Homér, žijící patrně v 8. století před Kristem, označuje město a království Tróju), stejně jako na ni navazující Odyssea, se ve starověku těšila mimořádné, ba nábožné úctě. Už tehdy vznikala významná díla, která dopodrobna rozebírala vybrané uzlové okamžiky eposu (např. tragédie Aischylovy, Euripidovy či Sofoklovy). Z českého středověku pochází "letopisná" Kronika Trojánská. Pověst o Tróji dokonce pronikla v 19. století až do operety (nejznámější je Offenbachova komicky pojatá Krásná Helena, často natáčená i televizními štáby) a i do opery (Hectore Berlioz složil Trójany). V minulém století získala značný ohlas i Giraudouxova volná parafráze antického příběhu s názvem Trójská válka nebude.
Filmaře homérské téma odjakživa přitahovalo; spíše než Ílias to však byla dynamičtější a fantastičtější Odyssea. Příhody Odysseova putování lákaly k natáčení hraných velkofilmů i k tvorbě kreslených snímků (včetně jednoho českého). Vznikla i podobenství glosující současnost (např. Angelopoulosův Odysseův pohled). Tyto filmy často začínají právě tam, kde Ílias (pomyslně) končí, totiž dobytím Tróje. Orientace pouze na trojskou válku se však ve filmu kupodivu objevuje méně častěji, nejvíce ve spojení s její osudnou roznětkou jménem Helena. Mnohdy v podobě komedií, jakou je například němý americký film režiséra Alexandry Kordy Soukromý život Heleny Trójské z roku 1927, ve kterém hlavní roli hrála María Corda (byl nominován na Oscara za scénář).
Filmy s názvem Helena Trójská máme hned dva. Starší z nich natočil v italsko-americké koprodukci režisér Robert Wise v roce 1956 (před časem jej uvedla televize). Spadá do linie tehdejších poněkud prostoduchých antických podívaných, byť v něm Achillea hraje přední britský herec Stanley Baker. Novější verze je televizní (režie John K. Harrison) a pochází z roku 2003. Váže se k ní zábavná historka, s níž se jeden čtenář svěřil časopisu Premiere - na internetu si totiž sehnal kopii jakéhosi filmu o dobytí Tróje a teprve dodatečně zjistil, že to není očekávaný Petersenův velkofilm, ale ono výše zmíněné televizní zpracování, které zklamaně označil za podprůměrné. Chudák netušil, že i u nás již bylo vydáno na videu (a je tedy dostupné pro srovnání s Petersenovým snímkem).
Dnes již zapomenutý je italský film Trójská válka (nazývaný také Trójský kůň) režiséra Georgia Ferroniho z roku 1962, který v křiklavých barvách a přebubřele vylíčil pověstnou epizodu o danajském daru. Podobných italských „velkofilmů“ vzniklo na přelomu 50. a 60. let více, například Achilleův hněv (L´ira di Achille, 1962) režiséra Marina Giromlamiho.
Vyskytla se ovšem i zpracování náročnější a ambicioznější. Kakojannisův snímek Trójanky (1972) nevychází z Homéra, nýbrž ze stejnojmenné Euripidovy tragédie. Líčí tragické osudy zajatých trójských žen, které si řečtí vojevůdci odvlekli jako válečnou kořist. Kakojannise proslavily i další příběhy volně se vážící k trójskému okruhu, vycházející z podkladů Euripidových - například Elektra (1962) nebo Ifigénie (1977). Obě hrdinky byly dětmi Agamemnóna, vrchního řeckého velitele při dobývání Tróje, a obě prožily tragický osud. Ifigénia měla být dokonce obětována, aby řecké válečné loďstvo získalo příznivý vítr do plachet.
V britském loutkovém gay-filmu Achilles (režíroval ho v roce 1996 Barry Purves) jsou hlavními hrdiny slavný rek a jeho přítel Patrokles.
Po mnohých pokusech zachytit na filmový pás heroické činy starověkých reků přichází tedy moderní hollywoodská produkce, vyzbrojená finančními prostředky, známými hereckými hvězdami a možností konstruovat antické reálie za pomoci digitálních triků (uplatnily se již v Gladiátorovi). Trójská válka v režijním zpracování Wolfganga Petersena bude ohromovat nedozírnými zástupy, bitevními atrakcemi, realizační rozmáchlostí - a zjednodušující vypravěčskou přímočarostí. Je nepochybně zamýšlena jako divácký hit, který se pokusí navázat na mimořádný úspěch Pána prstenů.
