Velkofilm režiséra Wolfganga Petersena (Nekonečný příběh, S nasazením života) se na první pohled jeví být poměrně standardním hollywoodským hyperbijákem pro všechny. S plakátů na nás hledí sošný Brad Pitt, křoví mu dělají Eric Bana coby Hektor a Diane Kruger jako Helena. Jenomže to by Petersen nesměl být v továrně na sny sice již etablovaným, nicméně svým přístupem stále evropským (pochází z Německa) režisérem.
Předně, Brad Pitt v roli nezranitelného bojovníka Achilla rozhodně není hlavní postavou filmu. Do šarvátek svého vládce Menelaa se zapojuje jen s nechutí. Zmítán pochybnostmi a nejistotou maskuje své chvilkové slabosti arogancí a, jemnější povahy odpustí, děvkařením. Nezajímá ho konflikt panovníka, kterého neuznává, bojuje sám ze sebe, ve snaze proslavit své jméno. Není to jednoznačná postava a je nutno přičíst Pittovi ke cti, že ji zvládl s přehledem. Nesklouzl k přehnaným emocím, Achilla vymodeloval jako tvrdého a neústupného válečníka, v jehož nitru však přece jen bije lidské srdce.
Podobně nejednoznačnými charaktery jsou vybaveny i ostatní postavy. Paris zklame v rozhodujícím okamžiku, Hector se dopustí činu, za nějž si notně pošramotí své dosavadní divácké sympatie a podobně. Petersen se velmi obratně vyhnul plakátovému zjednodušení, na němž ztroskotal například nedávný Poslední samuraj. Oporou mu byl velmi dobře vystavěný scénář, v němž má každý svůj vlastní mikropříběh a motivaci. Pravda, režisér si neodpustil několik okamžiků, které literární předlohu, tedy Illiadu, poněkud zjednodušují a jsou jasnou úlitbou nejširšímu diváckému vkusu. Jde však jenom o zlomky jinak příjemně „neamericky“ vyprávěného filmu, které jsou navíc vyváženy několika opravdu nezapomenutelnými momenty, viz například noční útok na pobřeží.
Mnohem diskutabilnějším faktem je nicméně to, že Petersen do hry nezapojil aktivnějším způsobem božstvo. Pravda, o Apollonovi je řeč téměř neustále, stejně tak o dalších bozích, nicméně do příběhu samotného nijak nezasáhnou. Díky absenci „božského“ elementu se z Troji poněkud vytrácí mytologický rozměř a zůstává „pouze“ rozhodně zdařilým historickým velkofilmem. Další výhrady lze mít rovněž k tomu, že v rámci většího spádu a dynamiky jsou události, které v literární předloze trvaly přes deset let, odbyty řádově během několika týdnů. Z historického hlediska jde o lapsus, nicméně v rámci filmové logiky je tento krok do jisté míry pochopitelný a ospravedlnitelný.Pokud se na Troju vypravíte v očekávání akční řeže a vypjatých emocí, budete nejspíš lehce zklamáni. Petersen sice předložil několik opravdu strhujících momentů, nicméně dech se zatají u scén úplně jiného charakteru. Jeden příklad za všechny: Menelaova vojska se plaví na Troju a kamera nejprve zabírá jednu loď. Poté se začne pozvolna vzdalovat a my vidíme, že plavidlo bylo jen částečkou v záplavě dalších lodí. Vzdaluje se ještě více a před námi se rozprostře vodní hladina bitevními plavidly zcela zaplněná. Prosté, jednoduché, působivé. Nicméně pokud si chcete smlsnout na poctivě odvyprávěném filmu, který mnohem více než na záplavu triků a klipové orgie sází na tradiční filmařinu, nebudete v žádném případě zklamání. Troja je rozhodně dobrým nakročením do chystaného období letních blockbusterů.
