Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět nemá za sebou dlouhou historii, přesto se stal nepřehlédnutelnou událostí zdejší nabité a stále nabitější festivalové sezóny. Letošní devátý ročník se odehraje v sedmi pražských kinech od 28. února do 8. března, v průběhu tohoto měsíce pak zavítá do patnácti dalších měst ČR včetně jedenácti krajských. Ve třech soutěžních a dvanácti nesoutěžních, programově se z části překrývajících sekcích si mohou festivaloví návštěvníci vybrat z bezmála 130 filmů doslova z celého světa. Do hlavní soutěže jich bylo vybráno šestnáct dlouhometrážních, domácí tvorbu v ní zastupuje časosběrný sociální dokument Marcela režisérky Heleny Třeštíkové, který zároveň festival zahajuje spolu s německým snímkem Zátah režisérky Kerstin Nickigové, jedné z loňských festivalových laureátek.
Stejným počtem filmů je obeslána sekce Máte právo vědět, v níž porota filmových neprofesionálů uděluje cenu Pavla Vrby a do sekce Krátké formy bylo zařazeno čtrnáct soutěžních snímků kratších metráží. Kromě hlavních cen za nejlepší film a nejlepší režii a Zvláštní ceny do kolekce festivalových poct patří ještě Cena primátora hl.m. Prahy, Cena Českého rozhlasu za zvukové ztvárnění a nově Cena Pavla Kouteckého za osobitý dokumentaristický počin. Pořadatelé nezapomínají ani na cenu diváka a osobnosti, jež se významně zasloužila o prosazování lidských práv je každoročně věnována cena Homo homini.
V tematicky pestrém výběru soutěžních dokumentů se autoři vyslovují k naléhavým problémům a bolestem současného světa jako jsou různé formy rasismu a xenofobie (Překonat nenávist, Mladý, hrdý, nácek), potlačování etnických menšin (Pláč v temnotách, Provazochodci), konfliktní soužití Židů a Palestinců (Most přes Wadi, Palestinské blues), osudy lidí drcených totalitními režimy (Tři kamarádi, Skytská suita, Štěpán) a těch, kteří prošli válečnými konflikty (Synové i vojáci, Vojna jako náboženství). Jiní autoři svědčí o pronásledování politické opozice v diktaturách všeho druhu (Lekce běloruštiny, Jak se dělá revoluce, Děti Solidarity), drastických poměrech ve věznicích (Adnanův návrat, Duchové Abú Ghraibu), chudobě a sociálně motivované zločinnosti (Ne-lidské činy), údělu zdravotně i jinak handicapovaných jedinců (Černé slunce, Max,Claire, Ida a spol), diskriminaci žen zejména v islámském světě (Nepřátelé štěstí, Potupa, Láska a střepy, Znásilnění jako trest), zneužívání dětí (Nevyhnutelná minulost), následcích ekologických katastrof (Ludmila a Anatolij), nekontrolovaném šíření AIDS (Držíme spolu, Sariho máma), ale i náboženském fanatismu (Ježíšův tábor), vyrovnávání s tíživým dědictvím minulosti (Hřbitovní klub, Konec projektu Neubacher, Novoroční dítě, Budoucnost máš za sebou), bezohledných praktikách nadnárodních společností v rozvojových zemích (Smlouva s ďáblem, Tambogrande) či nyní tak diskutovaném fenoménu globálního oteplování (Ztracená rovnováha). Objevíme tu i méně frekventované, pro nás však o to aktuálnější náměty jako je nerovná soutěž evropské a čínské ekonomiky (Poražení a vítězové), kritický pohled na profesi tzv. mediálního poradce (Jak se to dělá) nebo poměry ve velké politice připomínající „mocenské“ soupeření školáků (Hlasujte pro mne).
Nejeden zajímavý snímek nabízejí nesoutěžní sekce včetně patnáctičlenné kolekce domácí dokumentární tvorby a další věnované pro nás vzácnějším latinskoamerickým, ponejvíce brazilským, argentinským a mexickým dokumentům. Unikátní je blok britských filmů převážně staršího data nazvaný Dramadoc, protože se pohybuje na pomezí dokumentu a fikce – mezi nimi je i Mlčící vesnice z roku 1943 tvořící symbolickou paralelu lidické tragédie. Řada Německé kulturní jaro představuje současnou německou tvorbu s tematikou lidských práv, středoškolské mládeži je adresován cyklus Next Generation EU a sekce Jeden svět dětem přináší jedenáct snímků věnovaných nejmladším návštěvníkům festivalu. Poněkud odlehčenější je doplňkový miniblok Hudba, hra a lidská práva. Kromě toho jsou výše uvedené filmy řazeny do tematických celků označených Zpráva o demokracii, Snášenliví-nesnášenliví, Hledání identity, Obchod s ženami a Zaostřeno na. Vítaným osvěžením audiovizuálního programu festivalu je třicítka propagačních spotů se sociální tematikou prezentovaná pod názvem Non Comm.
Významnou součást festivalu představují diskuse s tvůrci uváděných filmů a dalšími hosty, kterých má být letos až padesát. Připraveny jsou rovněž dva workshopy – k mezinárodnímu projektu Proč demokracie? a jubilujícímu programu Witness využívajícímu film a internet v kampani na ochranu lidských práv. S tím souvisí tradičně vysoká účast filmařů a aktivistů z dané sféry, jichž je jen ze zahraničí očekáváno přes stovku.
Na MFF Jeden svět je sympatické, že přestože přináší svědectví o vážných, nejednou otřesných faktech a dějích na naší planetě, udržuje si idealistický étos, optimistického ducha a nenucenou atmosféru. Má také převážně mladé a kupodivu početné publikum. A to je v našem relativně blahobytném, zkomercializovaném a pohříchu i cynickém světě povzbudivé zjištění.
