Nejspíš to všechno začalo Nocí oživlých mrtvol George A. Romera. V roce 1968, kdy měly horory stejně jako dnes za úkol hlavně poskytovat zábavu, Romero natočil film, který nebyl zábavný opravdu ani náhodou. Děj: skupinka vyděšených lidí je likvidována masožravými zombiemi - se od běžných hororů zas tak nelišil; lišila se nálada. V Noci oživlých mrtvol neexistuje žádná naděje, žádné vykoupení, dokonce ani žádný důvod. Záhadná radiace, která mrtvé vyzvedla z hrobů, se nijak nevysvětlí, pobíjení hrdinové se ničím neprovinili, od neodvratného osudu je nezachrání dobré chování ani ruka zákona a ani ti, co by třeba náhodou přežili, už nikdy nebudou jako dřív. Noc oživlých mrtvol dokázala vydolovat nejčernější hrůzu z toho nejvšednějšího, nejkaždodennějšího prostředí a ještě se výtečně trefila do nálad v Americe během války ve Vietnamu - do všeprostupující nejistoty, nihilistické úzkosti a všeobecné nedúvěry k autoritám.
O šest let později tentýž efekt zopakoval film Texas Chain Saw Massacre, režijní debut Tobea Hoopera, který tu spolupracoval i na scénáři, produkci, hudbě a kameře. Později natočil řadu dalších hororů, nejvýš si sáhl režií jinak Spielbergova Poltergeista (1982) a produkčně se podepsal i pod několik sequelů svého původního "Masakru" včetně jeho nynějšího remake. Působivost debutu se mu však už nikdy zopakovat nepodařilo.
Texas Chain Saw Massacre začíná podobně jako Noc oživlých mrtvol: pár mladých lidí si udělá výlet k hrobu, kde leží rodinný příslušník některých z nich. V tomhle případě se za dědou zajede podívat Sally (Marilyn Burns) se svým na kolečkové křeslo upoutaným bratrem Franklinem (Paul A. Partain) a jejich přátelé. Když už jsou tam, navštíví i polorozpadlou a opuštěnou farmu, kde Sally s Franklinem vyrůstali. Zbytek jsou rozšířené zorničky a počítání mrtvých.
Hned zkraje je nutné říct, že v původním Texas Chain Saw Massacre uvidíte víc krve na Sallyiných kalhotách než aby cákala z uřezaných končetin. Tady jde o náznaky; o atmosféru, kterou Hooper buduje od samého začátku. Příšerná hudba a červenočerné fleky pod úvodními titulky, přímý pohled do Slunce doprovozený výhružným třísknutím do činelu a záběr na přejetého pásovce: už náte husí kůži? Z rádia zní zprávy o zvandalizovaném hřbitově, o pádu domu v Londýně a o dalších neradostných událostech: doba je zkrátka zlá, stejně jako horoskop na tenhle den. Na plátně se objeví invalida Franklin, který při močení u krajnice zničeho nic sjede bezmocně do roští. Ocitáme se uvnitř dodávky s mladými hrdiny, kde se pak Franklin zpovídá ze své posedlosti zabíjením krav, ale když se na palubě ocitne stopař, skutečný dělník z jatek, už si není tak jistý. Stopařovi to nevadí: má svoje detailní popisy a pečlivě vyvedené fotky. Z dodávky ho nakonec vyhodí (bohužel příliš pozdě), ale Franklin o něm už mluvit nepřestane. A to je teprve začátek.
Když po téměř idylickém skotačení mladých lidí dojde na jejich zabíjení, děje se to věcně, suše, bez jakýchkoliv diváckých natahovaček: prostě bác s trochou prasečího ryku, jako na jatkách. Obyčejnost, všednost, samozřejmost je to, co v Texas Chain Saw Massacre vyvolává takový děs. Dům vražedné rodinky nevypadá zdaleka tak načančaně zchátrale jako v loňské verzi, samotní zabijáci jsou prostě mírně retardovaní burani a nikoliv freak show, jakou z nich později udělaly konvence žánru, stopař, kterého hrdinové naberou, se "jenom" řízne do ruky a neustřelí si rovnou hlavu, dodávka se zastaví kvůli benzínu a ne kvůli sbírání mozku ze zadního sedadla... Víte, děsivé není, když někdo, kdo na to vypadá, rozbourá pověšeného chlapa motorovou pilou jako půlku prasete; děsivé je, když se týpek, který by mohl být váš soused, ze šetrnosti vrátí na benzínovou pumpu zhasnout světlo a potom s gustem šťouchá klackem do svázané vyděšené holky. Tihle lidi jsou totiž v podstatě normální.
Věcnost vyprávění působí skutečně dábelsky. Franklin prohlásí "něco jsem slyšel" a pak má prostě v břiše motorovou pilu. Nemluvě o tom, jak politicky nekorektní tenhle film je: kdo by si dnes dovolil v běžně distribuovaném filmu vyvrhovat invalidy nebo věšet na hák holky? Do toho se naštěstí nechtělo ani producentovi "Masakru" ročník 2003 Michaelu Bayovi, který to, co se smí a co ne, jinak sleduje velmi bedlivě.
Úsporná forma je potom samostatnou kapitolou. Texas Chain Saw Massacre představuje skvělou ukázku toho, jak minimální prostředky vybičují maximální kreativitu a působivost. Hrozivá muzika například sestává skoro jenom z hi-hatky a jednoho tónu. Pouhým pohledem z druhé strany dveří nebo okna se okamžitě docílí pocitu ohrožení. Sestřih makrodetailů Sallyiných vypoulených očí řekne daleko víc než desítka pěkně nakašírovaných mrtvol. A potom tu jsou nápady jako ony záběry do Slunce, které evokují "polednicovou" hrůzu plného denního světla nebo nervozita, jež z Leatherface, pána motorové pily, dělá lidštější - děsivější - postavu. Skvělá je i nekonečná, záměrně neinvenční a tudíž ubíjející noční honička Leatherface se Sally, v níž se dozvíme, že světlo ještě nemusí znamenat záchranu, a v níž je i něco z King Konga a Krásky a zvířete.
Po téhle intenzivní honičce přijde rádobyoddychovka s buranskou muzikou a předpovědí počasí (opět: jak málo stačí!) a pak následuje jedna z nejšílenějších hororových scén vůbec: kanibalská hostina. Tady věcnost, nervující kravál a naprostá absence jakéhokoliv humoru kulminují a z Texas Chain Saw Massacre se stává čirá hrůza. Nedlouho potom film končí stejně nenadále jako začal a zanechává na silnici uprostřed země nikoho jen opuštěného řvoucího Leatherface a jeho zrovna tak řvoucí pilu. A na korbě odjíždějícího auta ječí zkrvavená a špinavá Sally: její zvířecká, pološílená, vítězoslavná hysterie je daleko věrohodnější a působivější než rutinní kreace honěné blondýny, kterou v o třicet let mladší verzi předvádí Jessica Biel. Ať už u těchhle dvou filmů zkrátka srovnáte cokoliv, dopadne to vždycky ve prospěch toho původního.
DALŠÍ TEXTY:
TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU (2003)
