Americké slaninové příběhy vycházejí ze schématu neprůstřelný hrdina- průstřelný antihrdina. Hrdina byl jasný: svalovec s bystrým mozkem a minulostí zakalenou nějakým lehce přičmoudlým činem, který mu dává nádech rebela. Antihrdinou byly ponejvíc indiánské hordy, které vytlačil obyčejně tužší a levnější (pro americké slečny zárvoeň i sexuálně přitažlivější) bělošský zpustlík. Bojovalo se o půdu, studny, přízeň lepé děvy. Původní obyvatele kontinentu producenti přesunuli do roviny "povyražení"- občas se nějaký brkatý šašek prošel po Hlavní třídě, vyjít z města však už většinou nedokázal. Prápor s hvězdami a pruhy plál a pianista v baru vyhrával do rytmu kulí.
Americký filmový průmysl stvořil ikony, nikolivěk lidi z masa a kostí.
Italská vlna zájmu o příběhy s tematikou divokého Západu se valila jiným korytem. Sergio Leone, Sergio Corbucci a jejich dvorní hudební skladatel Ennio Morricone, nebyli postižení tím, že by nosili hvězdnaté trenky s celou tou jejich slavnou historií. Příběhy tvořili s neuvěřitelným nadhledem. Vyšli z klasické evropské školy, dařilo se jim postihovat základní lidské rysy, které ještě zvýrazňovali, přetahovali.
Hrdina byl zbaven svého andělského prachu. Pil, kouřil, zrazoval, stejně jako jeho protivníci. Přesto na něm bylo cosi lidského, něco vrcholně přitažlivého. Vlastnil stesk. Byl obdařen touhou po něčem, co ztratil a co kdy těžko získá. Ale pořád se za tím ještě žene. Stesk, portugalsky saudade, španělsky duende. Slovo, při kterém se vám stahne srdce úzkostí a soucitem, slovo, které angličtina nezná.
Italský spaghetti western ve své nejčistší podobě představoval klasické drama zasazené jenom do "jiných" kulis.
Také se výrazně změnil věk hrdiny- rapidně se snížil. Oproti statnému tatíkovi Waynemu tu najednou stál vyzáblý punk-rebel Eastwood, nebo mladý elegán Trintignac. Přidáme-li démonické Mexičany, nebo třeba Klause Kinského, dostaneme docela slušného cloumáka.
Co se týče technického zpracování, přinesl italský pohled neuvěřitelné množství neotřelých, na první pohled snad i kostrbatých záběrů, překvapivých detailů, neočekávaných střihů=> inovaci.

Italský entuziasmus přivál na arizonské pláně nový vítr; všechny ty Hrstě dolarů naštěstí američtí producenti reflektovali velmi hbitě a Sam Peckinpah vypustil ohromně vulgární a opojně brutální, čistě bluesový příběh stárnoucích pistolníků- Divoká Banda.
Italové sami sledovali dva směry. Jedním bylo hnání lidské slabosti a krutosti ad maxima- viz Corbucciho Velké ticho. Druhou cestou se stala parodie- jejími prvotřídními představiteli je dvojice Bud Spencer & Terrence Hill.
O jakýsi revival spaghetti-anti-westernů se pokusil v 90. letech jejich častý herec- Clint Eastwood. Jeho Nesmiřitelní jsou poměrně zdařilou záležitostí na tohle téma. Scéna, kdy se mu nedaří regulérní flintou trefit na deset metrů plechovku od fazolí, je esencí zde opěvovaného stylu.

Avšak zřejmě nejlepším spaghetti westernem všech dob je Tenkrát na Západě. V hlavních rolích se tu představuje- Henry Fonda, Charles Bronson, a překrásná Italka Claudia Cardinalová. Zajímavostí jistě je, že místo Bronsona měl Harmoniku původně hrát právě Eastwood.

Příběh Leoneova 150 minut dlouhého opusu otevře brilantní 14ti minutová(!) titulková sekvence z prostředí malého, zapadlého nádražíčka:
Skupinka zloduchů čeká. Čeká na někoho, kdo zjevně bude dost důležitý. Obrazu dominuje rytmický skřípot součástek větrného mlýnku, detaily na obličeje upocených mužů, bzučící moucha, telegrafní klepátko, pohledy po kolejích do dálky. Leonemu se chytrým střihem detailů, celků, protipohledů a hlavně záběrů o velice rozdílných délkách podařilo dosáhnout ohromného napětí. To eskaluje příjezdem vlaku. Všichni čekají smršť kulek. Plátno zkamení v tichu. Pomalinku se rozjíždějící vlak a famózní Bronsonova harmonika jej odvanou.
Následuje nezapomenutelný dialog:
Harmonika: A Frank?
Zlosyn: Frank nás poslal.
Harmonika: Přivedli jste mi koně?
Zlosyn: Ehh..vypadá to, že máme o jednoho míň.
Harmonika: Ne. Vzali jste o dva víc!
Následují tři výstřely.
Frank (Henry Fonda) zatím o kus dál zabije irského přistěhovalce. Za kulkami stojí osobní přesvědčení, že kulka je pádnější argument, než štůsek zelených papírků. Stavba železnice a pozemkové smlouvy jsou jenom záminkou.
V osudný moment za Irem McBainem přijíždí Jill, jeho nová manželka- Claudia Cardinalová. Během její cesty na manželův ranč se setkáme s poslední velkou postavou filmu- Cheyennem. Je to místní gauner, právě prchnul Zákonu.

Hlavní postavou filmu je bez debat Harmonika (Charles Bronson). Jeho veškerou činnost řídí jediná motivace, silná, jako ranní káva: msta. Čin, který se divákovi zjevuje v krátkých rozostřených retrospektivách je tak obludný, že ho musí chtít potrestat i ten nejnecitelnější divák.

V průběhu bijáku, ve kterém těžko najdete hluchou vteřinu, natož pak minutu, jsou mistrně rozplétány a zaplétány motivy jednání jednotlivých figur. Pod dramatickým obloukem Harmonikovy nenávisti se Leonemu daří rozestřít spektrum postav široké, jako celá Kalifornie.
Jak už bylo zmíněno svrchu, postavy jsou plné stesku, plné stínu. Harmoniku tísní ona děsivá vzpomínka, kvůli svému cíli neváhá zradit Cheyenna, který mu jinak vydatně pomáhá Fondu polapit.
Zajímavé je, že i vlastní motiv osobní msty se před divákem z prachu pouště zvedá až přibližně po 80ti minutách filmu. Do té doby je hlavním tahounem drama kolem Jill a ranče.
Jill se ukáže být prostou děvkou, železniční magnát, Fondův šéf, je smrtelně nemocný, takže mu na případných mrtvolách záleží čím dál tím méně.

Celou tuhle podívanou rozjela hvězdná sestava scénáristů: Dario Argento, Bernardo Bertolucci, Sergio Donati a Sergio Leone.
Širokoúhlý obraz plný ostrých světel, hrdinných celků i kratičkých střihů vytváří napětí, které se pne až k nebi.
Celému filmu však bezesporu dominuje zvuk. Nejen Morriconeho jedinečný motiv harmoniky a westernová odrhovačka. Jde o samotnou zvukovou stopu. Cvrlikání cvrčků, bzučení much, skřípot a sykot. Přirozené zvuky, které v kombinaci s tím, co je vidět dotvářejí atmosféru totální schýzy.
Schýzy_Divokého_Západu_V_Naší_Krvi.
--
Cheyenne: [o Harmonikovi]Nejenom, že hraje. Umí taky střílet.
--
Frank: Když umíraj, tak se bojej víc.
--
Frank: Ty jsi ten, kdo sjednává ty schůzky.
Harmonika: A ty jsi ten, kdo na ně nechodí.
--
Frank: Jak můžete věřit chlapovi, co nosí kšandy i pásek? Ten nevěří ani svejm vlastním kalhotám!
--
Harmonika: Odměna za tohohle chlápka je tuším 5000.
Cheyenne: Jidáš se spokojil s o 4970 dolarů míň.
Harmonika: V těch dobách eště nebyly dolary
Cheyenne: Ale kurvy jo.
--
Harmonika: Tvý přátelé mají vysokou úmrtnost Franku.
--
Cheyenne: Víte něco o chlápkovi, co se tu potlouká a hraje na harmoniku.
Pamatovali byste si ho. Místo řečí hraje. A když by měl hrát, tak mluví.
--
Cheyenne: Hej, mohli bysme trhnout tisíce dolarů...stovky tisíců..snda i tisíce tisíců....
Harmonika: Říká se tomu milióny.
--
[Harmonika Cheyennovi]
Harmonika: Dneska jsem viděl tři takovéhle pláště. V těch pláštích byli tři chlapi. V těch chlapech byly tři kulky.
--
[Cheyenne Jill]
Cheyenne: Víš Jill, připomínáš mi mou matku. Byla to ta největší děvka v Alamedě, ale taky ta nejlepší ženská na celým světě. Kdokoli už muj otec byl, tu jednu hodinu...musel to bejt šťastnej chlap.
--
[Jill se z okna dívá na Harmoniku]
Jill: Co to tam dělá?
Cheyenne: Ořezává dřívko. A cejtím, že až přestane, něco se stane.
--
Harmonika: Tak jsi přišel na to, že vlastně nejsi obchodnickej chlap?
Frank: jenom chlap.
--
Al Mulock, který si v úvodní sekvenci zahrál jednoho z oněch třech zabijáků, se na place zavraždil.
Henry Fonda původně ve filmu hrát odmítl. Sergio Leone se sebral a letěl za ním do Států. Když se potkali, Fonda se zeptal, proč si ho Leone do filmu vybral. Leone odpověděl: "Představ si tohle: kamera zabírá pistolníka od pasu dolů, jak vytáhne zbraň a zastřelí běžící dítě. Kamera potom švenkne vzhůru, na pistolníkovu tvář a ..je to Henry Fonda."