Nesmírně pilná francouzská herečka Sylvie Testudová měla na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech hned tři želízka v ohni. Rozhovor vedený v restauraci hotelu Thermal se týkal filmu Strach a chvění, který už můžete vidět v naší distribuci. Při konverzaci jsme sice trochu zápasili s jazykovou bariérou, ale bylo to stylové: vždyť jedním z témat Strachu a chvění je právě střet kultur. Film byl natočen podle stejnojmenného autobiografického románu Amélie Nothombové, již Sylvie Testud na plátně představuje, což jí v Karlových Varech následně vyneslo cenu za nejlepší ženský herecký výkon (ex-aequo s Giovannou Mezzogiorno z vítězného snímku Okno naproti).
Strach a chvění je mimo jiné filmem o hierarchii, o mašinérii uvnitř nadnárodní korporace, o absurditě skoro jako z Kafkových románů. Zažila jste někdy něco takového?
Sylvie Testudová: Jsem moc ráda, že se na to ptáte, protože Strach a chvění je mnohem víc o tomhle než o Japonsku, jak by se mohlo zdát. Jste asi první, kdo si toho všiml. Já jsem nic takového vlastně nezažila, protože to by člověk musel opravdu pracovat ve velké firmě, a u filmu to takhle nefunguje. Zažívala jsem to do jisté míry když jsem jako herečka začínala, protože některé kolegyně, které už si trochu udělaly jméno, těm méně zkušenějším rády dávají najevo, že je nikdo nezná. Ale to je trochu jiné a vlastně i docela fér: u filmu člověk začíná od píky. V "normální" práci je to těžší. I když něco umíte líp než váš šéf, stejně vám to nedovolí udělat, což může být dost stresující.
Améliina submisivita jí umožňuje dostat se blízko k lidem a pozorovat je. Je tohle způsob, jakým vytváříte své postavy, nebo vycházejí víc z vašeho já?
Sylvie Testudová: Víte, já si nemyslím, že by herci postavy vytvářeli. Moc ráda bych tomu věřila, ale bohužel to tak není. Herec prostě musí být poctivý a věřit, že ta situace, v jaké se nachází, je skutečná. A musí sledovat ty druhé. Kdyby tu teď stála kamera, odpovídala bych podle toho, jak vy byste se ptal. Netuším, jak bych reagovala.
Takže vy při hraní nic nepředstíráte, ale jste sama sebou?
Sylvie Testudová: Ano. Musím prostě věřit tomu, že jsem ta osoba, kterou hraju. Když mě dáte dohromady se špatným hercem, umím být jako herečka opravdu strašná. Nebo když nevěřím situaci, v níž se octnu. Techniku, jak herecky něco "vytvářet", neovládám. Někteří herci jsou v ní skvělí, ale je to velice těžké.
Jaké pro vás potom bylo "být" Amélií Nothombovou, reálnou osobou, která navíc ještě žije - osobou, se kterou si můžete popovídat?
Sylvie Testudová: Jsem si jistá, že v sobě máme všichni všechno uložené. To jenom společnost od nás očekává určité chování. Kdybyste se mi například představil tak, že byste si tu lehl na zem, byla bych překvapená. Vaše matka od vás očekává určité chování, vaši přátelé taky. Ve filmu je to složitější, protože tam v tomhle máte naprostou svobodu: jako od herce od vás očekávají všechno, cokoliv. Nesmíte se rozhodovat, kým budete. Čím víc se rozhodujete, tím míň vám zbývá místa. Jako když na vás někdo navleče kabát. Jako malá jsem byla jako kluk, nosila jsem kalhoty a tak, a když mi bylo čtrnáct, chtěla jsem nosit sukni. Nikdy jsem ji na sebe ale nevzala, protože jsem věděla, že by všichni říkali, jé, ona má sukni. A ve filmu mám šanci to udělat. Věřím tomu, že v životě se hraje víc než ve filmu. Pro mě je to ve filmu snazší. V životě jsem stydlivá, potřebuju pořád někoho hrát. Ve filmu je strašně snadné říct "miluju tě", protože když ten druhý řekne "já tebe ne", nedotkne se vás to. Když se to stane ve skutečnosti, zahanbí vás to. V životě neriskuju, ve filmu ano.
A jaké tedy bylo hrát skutečnou, žijící Amélii Nothombovou?
Sylvie Testudová: Aha, na tohle jste se ptal. Bylo to dost těžké. Skutečnou osobu jsem hrála už předtím, ale to už byla po smrti. Znamenalo to velký tlak: věděla jsem, že ať udělám nebo řeknu cokoliv a ať se zachovám jakkoliv, nikdy nemůžu být tak skutečná jako ona. Předstírám, ale nejsem. A s někým, kdo stále žije, to je ještě těžší. Víte, říká se, že musíte člověka zabít, abyste se mohl postavit na jeho místo - a je to pravda. Amélie Nothomb je velice silná a komplexní žena. Pořádně člověku leží na ramenou, to vám povím! Už před tímhle filmem mě měla moc ráda, napsala mi několik dopisů. A když vás někdo má rád ještě před tím, než vás pozná, tak si říkáte, že teď už vás tedy může mít rád jen míň a míň. Vůči Amélii jsem měla takový respekt, že jsem se z toho celá rozklepala. Musela jsem si říct, OK, zapomeň na to, buď sama sebou, buď zkrátka někým. Ale trvalo to.
Četla jste předlohu k filmu ještě předtím, než jste v něm dostala roli, nebo až potom?
Sylvie Testudová: Četla jsem ji předtím - dvakrát. Ve Francii to byl bestseller. Když točím, vždycky zároveň čtu něco, co se od toho filmu liší, abych si pročistila hlavu. A tehdy jsem hrála vražedkyni. Strach a chvění se mi strašně moc líbilo, ale samozřejmě jsem nevěděla, že z toho jednou bude film. Smála jsem se jako malá holka a později jsem od Amélie Nothomb četla i všechno ostatní. Při tomhle natáčení jsme byli v maličkém městě, kde nebylo nic jiného ke čtení, a tak jsem tehdy Strach a chvění přečetla dvakrát za sebou, takže když se mě zeptali, jestli Strach a chvění znám a jestli bych v tom chtěla hrát, řekla jsem, jasně, vždyť už tu knihu umím skoro nazpaměť! Bylo v tom moc náhod najednou: nikdy žádnou knihu nečtu dvakrát, Amélie Nothomb mi předtím sama napsala...
Změnilo natáčení Strachu a chvění váš pohled na knižní předlohu? Odhalilo vám v ní něco nového?
Sylvie Testudová: Nevím, jak to říct anglicky... Když si děláte sám ze sebe legraci, když si vůči sobě v situacích udržujete odstup... Tohle jsem v té knize našla a smála se tomu asi nejvíc. Ale až když jsem Amélii sama hrála, pochopila jsem, jak byla chytrá. Pochopila totiž, že když ze sebe uděláte blbce, lidé se vás nebudou bát. Je to nejlepší způsob, jak se k nim přiblížit a jak je přimět, aby se vám odhalili. A naopak nejvíc vás od nich vzdálí, když jim dáte najevo, že jste chytřejší než oni. O Japoncích to platí tím spíš. Japonci rádi mluví o čemkoliv kromě sebe - a Amélie se přitom chtěla dozvědět, kdo je ta dívka, která sedí proti ní.
Amélie měla také velmi jemný smysl pro humor, který jí umožnil všechny strasti v zaměstnání přežít. Je vám tenhle druh humoru blízký?
Sylvie Testudová: Ano. Často se mi stává, že hraju a najednou se začnu sama sobě smát. Mám s postavou Amélie hodně společného - kromě jedné věci. Kdyby se ke mně chovali jako k ní, sedla bych do prvního letadla a odletěla domů, protože bych byla moc hrdá. A někdy je hloupé být příliš hrdý. V tu chvíli bych si myslela, že jsem chytřejší než oni, ale nebyla by to pravda.
Účastnila se Amélie Nothombová natáčení?
Sylvie Testud: Ne. Spolupracovala s Alainem [Corneauem – režisérem] před natáčením, četla scénář, taky věděla, že ji budu hrát já, takže mi napsala, že z toho "umírá radostí" – takhle píše, když je šťastná – ale na place nebyla. Víte, pro ni už je to hotový příběh. Ona ho prožila a ona ho taky napsala, ale teď už to byla naše věc. Ale ten film viděla - a my z toho byli na prášky, protože jednou někdo natočil adaptaci jiné její knihy a ta ji vytočila na nejvyšší míru. Prý se pak musela jít vybrečet na záchod.
Ale Strach a chvění se jí líbilo.
Sylvie Testudová: Ano. (Sylvie Testudová se smíchem předvádí etudu "velká úleva")
Téměř celý film se odehrává v několika kancelářských místnostech ve 44. patře mrakodrapu a působí tak docela klaustrofobicky. Vládla podobná atmosféra i při natáčení?
Sylvie Testudová: Ano! To moje bláznění, které ve filmu vidíte, vznikalo právě z tohohle důvodu: každé ráno nasednout do auta a odjet do Japonska... A La Défense, moderní čtvrť na kraji Paříže, kde se natáčelo, je velice zvláštní místo: nejsou tam žádné ulice! Přijedete autem do podzemních garáží, vyjedete na úroveň prvního patra, ujdete mimo budovu deset metrů a pak zase výtahem do nějaké věže.
Amélie se ve filmu "defenestruje" – skáče v myšlenkách z okna a proplouvá nad městem. Měla jste podobný způsob, jak se při natáčení osvobodit od stresu a relaxovat?
Sylvie Testudová: Ano, taky jsem se dívala z okna. Ale ne až tak jako ona: neříkala jsem si, že skáču ven a létám nad krajinou, protože na mě byli při natáčení hodní. (smích)
Jak dlouho natáčení trvalo?
Sylvie Testudová: Devět nebo deset týdnů.
Četl jsem, že jste se předtím musela naučit japonsky, což zabralo spoustu času. Dva měsíce?
Sylvie Testudová: Dva a půl, v maličké místnosti. Chtěla jsem to udělat: tak moc se mi ta kniha líbila. A Alain Corneau je velký režisér.
Jak se vám s ním spolupracovalo? Tlačil vás do nějaké své představy Amélie, nebo vám nechal volnou ruku?
Sylvie Testudová: Pracovat s ním je pro herce luxus. Je skutečně posedlý sledováním, jak určitý člověk prochází životem nebo sérií událostí, a chce, aby to herec cítil taky tak. Například Amélie Nothombová byla mladá dívka a měla velmi živé představy o něčem, co příliš neznala – o Japonsku. Odjela tam, prožila všechny ty katastrofy jako zápolení s kalkulačkou nebo čištění záchodů a nakonec zjistila, co je zač: že je z Belgie a že je spisovatelka. Našla sama sebe, prošla iniciací. A Alain je mozek. Má samozřejmě taky srdce, ale na place je mozkem, což znamená, že s ním je herec svobodný. Nevím, jak bych to jinak řekla... Můžete klidně začít šílet, můžete úplně zapomenout na vlastní myšlení - od toho je tam on. Vezme vás, ukáže vám, jak a kam jít. A miluje herce! Když cítíte, že vás někdo miluje, přestanete brečet a vyrostete jako květina. Opravdu vyrostete! Ovšem ne hned, protože když Alain něco chce, trvá to. A taky má pravdu, když říká, že limity herce jsou limity režiséra. Spolupráce pro něj znamená, že jednu vůli musí sdílet dva lidé. Přijde za vámi a opravdu se postará o to, abyste rozuměl, co chce. Když pracuju s režiséry, kteří nemluví francouzsky, a ptám se jich na něco, čemu nerozumím, stává se mi, že mi tu samou věc opakují znovu a znovu, jen stále hlasitěji. Alain vždycky najde cestu, jak se s člověkem domluvit.
Ve Strachu a chvění je mnoho motivů - střet kultur, vytváření vlastní identity, vztah dvou žen založený na jednostranné fascinaci, síla v křehkosti... Který vás v knize zasáhl nejvíc?
Sylvie Testudová: Nejvíc mě dojímá to, když má někdo ty nejlepší úmysly a přitom všechno jeho konání přichází vniveč. Je to jako když je dítě ve škole v právu, ale narazí na učitelku, která se špatně vyspala, vůbec ho nevyslechne a je na něj ještě ošklivá. To je velká nespravedlnost. Strach a chvění je toho plné. Améliina nadřízená Fubuki je na ni strašně nespravedlivá a Saito, ještě vyšší šéf, taky. Všude samý paradox a nespravedlnost: tohle mě zasáhlo.
Jak jste při natáčení komunikovali s japonskými herci?
Sylvie Testudová: Vždycky se najde cestička. Například ten obr - toho jsme všichni milovali, byl tak okouzlující! - neuměl anglicky ani slovo. A taky to šlo. Není herec, ale jazzový perkusionista, a je nesmírně vstřícný. Kaori Tsuji, která hraje Fubuki, byla báječná. A taky krásná jako královna, skutečně. Je nesmírně talentovaná: i když to byl její první film, ona nakonec pomáhala mně. Když mi řekli, že budu točit s neprofesionálkou, říkala jsem fajn, já jí pomůžu, ale nebylo to vůbec potřeba, naopak. Taro Suwa, který hraje pana Saito, byl zase jiný případ. To je skutečně herec, který hraje svůj part, ale je zároveň velmi citlivý. Když jsme točili tu scénu, kde se omlouvám, říkám, že už do práce nepřijdu, a dělám ze sebe špatnou, rozplakal se. Povídám, proboha, co jsem provedla, ale ne - on byl prostě dojatý. A já - cože? To je jen další příklad toho, že Japonci vůbec nejsou všichni tak stejní, jak si myslíme.
