Téma lidských práv pojala dramaturgie letošního ročníku festivalu JEDEN SVÉT šíře než v jiných letech: vešly se do něj globální problémy (nejen) Evropy, ekonomika, ekologie, energetika, otázky sociální či aktuálně politické. Dveřmi takto otevřenými téměř dokořán mohla vstoupit do programu i česká tvorba s pestrou nabídkou, v níž byly nové i starší tituly s nejrůznějšími (možná někdy až příliš široce rozkročenými) náměty. Jmenujme aspoň nejvýraznější.
Vedle už proslulého Reného Heleny Třeštílkové byl zařazen např. dokument Eriky Hníkové Ženy pro měny, sršaté zamyšlení nad drsně komerční manipulaci s touhou žen po fyzické dokonalosti. Janečkova Ivetka a hora vyprávěla ojedinělý příběh mladé dívky, která v dětství potkala (či si vysnila?) Madonu. Jana Ševčíková přivezla z Arménie film Gyumri, jímavé svědectví o bolesti, způsobené ztrátami při ničivém zemětřesení. Do „lidskoprávní“ tematiky dobře zapadly česko-slovenské inspirativní Jiné světy Marka Škopa s výraznými protagonisty – zástupci národnostních menšin východoslovenské Šariše. Působivé zamýšlení nad národní identitou (reflektuje ji mj. Židovka, Rusín či Rom) a nad společenským postavením i významem minorit vůbec, nad místem „menšin“ v současném světě právem bodovalo před dvěma lety na karlovarském filmovém festivalu – získalo cenu diváků. Romský příběh ztvárnil Zdeněk Tyc v hraném snímku El Paso.
O tvářích i maskách totality výmluvně vypovídaly staré leč stále výtečné Papírové hlavy Dušana Hanáka. Turistická road movie Lindy Jablonské do severní Koreje Vítejte v KLDR vydala svědectví o nulové poznávací hodnotě zvláštního „turistického“ zájezdu. Kolekci doplňoval dvacetiminutový dokument Hej Gusto ( Petr Slavík) z cyklu ČT z poloviny devadesátých let i Takoví jsme byli my, dobří rodáci, a také jinotajná naléhavost animovaného Konce stalinismu v Čechách od Jana Švankmajera.
Silou výpovědi i úrovní však bezesporu vynikala především svědectví o osudu Židů za druhé světové války, resp. o stále trvajících pustošivých důsledcích zločinů spáchaných na jednom etniku. Olga Sommerová v Sedmi světlech zvolila prostě sdělované, ale o to výmluvnější svědectví několika žen – pamětnic, které unikly smrti. Jejich vyprávění je založeno nejen na vzpomínkách, ale míří i k současnosti, v níž stále častěji dostává slovo vypjatý antisemitismus a nacionalismus (o čemž ostatně svědčil i rozhovor z televizního cyklu Burianův den žen s představitelkou Národní strany Petrou Edelmannovou, příhodně zařazený do programu přehlídky). Podobně aktuální podtext má i Krátká dlouhá cesta (Fedor Gál – Martin Hanzlíček): autor scénáře, známý sociolog a někdejší politik, se vydal po stopách pochodu smrti svého otce z nacistického lágru Sachsenhausen, a během cesty uvažuje o palčivých problémech mravních hodnot a svědomí současné společnosti.
Nejvýznamnějším příspěvkem domácí dokumentární tvorby do programu Jednoho světa byly nesporně čtyřdílné Zapomenuté transporty Lukáše Přibyla: Do Běloruska, do Estonska, do Lotyšska, do Polska (nepromítalo se zde Lotyšsko). Čtvrtý díl, Zapomenuté transporty do Polska, uvedl festival v premiéře. Autor se soustavně věnuje tématu už léta, jeho práce má objevitelskou hodnotu, pečlivý, precizní přístup snese nejpřísnější badatelská měřítka. Tvůrce mluvil většinou s pamětníky, jejichž svědectví zaznělo po prvé, zveřejnil dosud neznámá fakta a souvislosti (o „zapomenutých transportech“ se ví velmi málo mj. i proto, že je přežil skutečně jen nepatrný počet obětí), objevil informace, fotografie či filmové útržky, které ještě nebyly publikovány, představil osobnosti, jež před kamerou dosud nehovořily. Přitom – i když má Přibylova práce vysokou odbornou hodnotu, žádný díl cyklu neztratil hluboce lidský rozměr, bezprostřednost, emocionální sílu, čistotu a přesvědčivost pravdy. Svědectví pamětníků se poslouchají – či spíš prožívají – téměř bez dechu. Cyklus jako celek i jednotlivé části snesou zároveň nejpřísnější měřítka i jako filmový dokument. Každý díl je postaven na něčem jiném, na jiném způsobu boje s smrtí – v závislosti na umístění lágrů, vnějších i vnitřních podmínkách, na možnostech, které vězňům poskytovalo (či naopak neposkytovalo) okolí. V jednom se akcentuje význam osobního hrdinství mužů, kterým se podařilo uniknout smrti ve vyhlazovacím táboře, v dalších význam přátelství, spolupráce s partyzány či úspěšné pokusy o útěk. Filmy nemají, a ani nepotřebují současný komentář, hovoří pouze fakta a lidé, kteří přežili.
Agáta Pilátová
