Sestry María, Regina a Francisca vidí od narození jen světla a stíny, v lepším případě hrubé obrysy postav. Odnepaměti sedávají na ulici v rodném brazilském městě Paraíba, zpívají a hrají na ganzá. Žijí v polorozpadlém domě v chudinském slumu, spí na společné posteli a většinu peněz vydělaných zpěvem na ulici dávají ženě, která jim vaří a pomáhá udržovat domácnost. Stejně jako všichni ostatní touží po lásce, po troše radosti, po tom, aby nezůstaly na stará kolena úplně samy. V době, kdy o nich režisér Roberto Berliner začal natáčet dokument, bylo všem třem sestrám přes padesát let. Nečekaná publicita jim nakrátko změnila život v pohádku, po ní je ale čekal návrat do nelítostné reality.
„Člověk je tím, pro co se narodí,“ říká nejstarší María, která je hlavní hrdinkou snímku. A dodává, že jí i jejím sestrám sice Bůh odepřel zrak, daroval jim ale hudbu, která je smyslem jejich existence. María přežila dva své manžely, po tom prvním jí však zůstala vymodlená dcera Dalvinha, jež se o sestry spolu s jejich snachou stará. Každé ráno se všechny tři nevidomé vezmou za ruce, jedna z nich se chytne malé Dalvinhy a ta je ulicemi města vede do centra, kde budou po celý den zpívat.
O tom, že o Maríi, Regině a Francisce natáčí filmaři dokument, se doslechl reportér místní rozhlasové stanice. Jeho zpráva spustila mediální kolotoč, díky němuž dostaly sestry pozvání na koncertování v Salvadoru. Poprvé v životě letí letadlem, poprvé v životě bydlí v hotelu, poprvé v životě zpívají před plným divadelním sálem a poprvé slyší obrovský aplaus stovek diváků. Přestože je po návratu zase čeká slum a ulice, splnil se jim sen, ve který nikdy nedoufaly.
Kameraman snímku Stvořeny pro slepotu se pokouší originálními vizuálními efekty přiblížit svět nevidomých žen. Jednu chvíli vidíme Maríiny oči, které slepě bloudí každé jinam, další záběr je pak hrou světel a stínů tak, jak je žena možná právě vnímá. Některé dialogy jsou podbarveny pouze černým či bílým polem, takže nás nerozptyluje žádný obraz a můžeme se plně soustředit na vyprávění hrdinek. Intimní zpověď Maríi o jejích životních láskách je celá nasnímaná na louce ve vysoké trávě kamerou otočenou o 90º… a tak by se dalo ve výčtu neobvyklých záběrů pokračovat.
Celý snímek je podbarven latinskoamerickou hudbou, většinou v podání sester. Při zpěvu všechny tři ožijí, najednou to nejsou ženy na prahu šedesátky, na nichž se podepsal nelehký osud, hudba je povznáší do lepšího světa. Jejich neškolený, upřímný zpěv občas autoři snímku proložili jinou hudbou, v několika momentech snad až příliš dojímavou. Scéna, v níž všechny tři ženy stojí na vrcholu kopce a „shlížejí“ dolů na město za zvuků romantické písně, působí zbytečně srdceryvně. Jedná se ale spíše o výjimku v rámci jinak nápaditě natočeného snímku se silným příběhem.
