

Angela kreslí komiksy. Úhledně, po panenském způsobu. Angela miluje manga a Japonsko. Jednou, ještě doma v Evropě, potká dje Yamamota (Jon Yang). Yamamoto Angele navrhne, aby za ním přijela do Tokia – sežene jí práci a všechno bude ok. Těžko říct, jestli je Angela dobrodružná, nebo naivně zamilovaná, ale do Tokia za Yamamotem jede.
V Japonsku však na hrdinku čeká vystřízlivění z dosud pečlivě črtaného snu. Angela se ocitá v klubu, kde pracuje jako hosteska a oblažuje tlusté pány. Bydlí v malém bytě a všechno se hroutí. Zanedlouho si navíc Angela všimne, že jedno z děvčat z podniku záhadně zmizelo. Podobně jako komiksová hrdinka se Angela pokouší tajemství rozluštit, čímž se sama rychle blíží k hranici života a smrti.

Tím vším Angela ze Stratosphere Girl připomíná Lilju z bijáku Lilja 4-ever Lukase Moodyssona.
Oba jsou to filmy mladých evropských tvůrců. Oba mají za hlavní hrdinky rádoby éterické a citlivé dívky. Oberg i Moodysson svým způsobem reflektují špatnosti, jež se dějí tisícům dívek po celém světě. Nejsou ale schopní dát svým hrdinkám hlubší rozměr, spoléhají na kontrast plyšového a krutě sexuálního světa.
Připadá mi, že Angela i Lilja jsou ve skutečnosti jen marionetami v rukou svých vilných loutkářů, kteří si v nich pěstují své Lolity.

Vizuální podoba Stratosphere Girl je slušná. Oberg ale Tokio nepovyšuje nad běžnou megapoli, což se ukázkově podařilo Sophii Coppole se Ztraceno v překladu (Lost in Translation), které se v Tokiu natáčelo ve stejnou dobu, jako Stratosphere Girl.
Kromě plakátu je tak skutečně nejzajímavějším prvkem Stratosphere Girl nakonec prolínání komiksu s hraným příběhem. Ne, že by tento postup nebyl již zpracován objevněji, ale v proflákaném dni 9.100 km od Tokia za pozornost stojí.