David Sumner (přesvědčivý Dustin Hoffman) je americký matematik. Je to mírumilovný obrýlený chlapík, kterému nevadí,že si o své práci s mnoha lidmi nepopovídá. David má za ženu Amy (živelně přitažlivá Susan George), která pochází právě z Cornwallu - jeden z důvodů, proč se sem mladí manželé zrovna přestěhovali.
Hned v úvodu se David objeví ve zdejší hospodě a velmi rychle se mu podaří odcizit si všechny místní. Davidova sociální inteligence je mizerná sama o sobě, jeho snaha o spřátelení pak vyznívá po všech stránkách povrchně. David zároveň najal partu chlapíků na rekonstrukci kůlny. Šéfem party je Charlie Venner (Del Henney), Amin starý známý. Zatímco David se v pracovně noří do čísel, Amy se v podkroví noří do vany. Dává si přitom dobrý pozor, aby jí chlapi hřadující na rozestavěné střeše mohli vidět. Můžeme přemýšlet o tom, jestli jí život s Davidem připadá málo vzrušující, nebo jestli chce otupit třecí plochy mezi vesničany a mužem, který pro ně bude vždycky jenom „Američan“, a kterému se za zády budou hlasitě smát.
Ženy u Peckinpaha většinou hrají tuhle roli – vilné a submisivní, pod mužně chlupatou rukou náchylné ke zradě. Není to ale tak, že stereotypní není režisér, ale společnost a prostředí, ve kterém ty ženy vyrůstají? Snad.
Objeví se u ní Charlie a začne jí násilnit. Amy se nejdřív brání, pak se podvolí. Celá scéna je brilantně sestříhaná: Peckinpah především sleduje hrdinčin výraz v obličeji. Násilnící Charlie se Amy prolíná s Davidem. Truchlivý obraz dotváří záběry na Davida na čekané. Když už si Amy myslí, že je po všem, ukáže se za Charliem jeho kumpán a teprve tehdy dostává celá sekvence políček mrazivý jako tekutý dusík.
Amy potom nemá chuť ani čas Davidovi příhodu vyprávět. Napětí se hromadí samospádem a vyvrcholí, když David do domu přivede obecního blázna Henryho Nilese (David Warner), kterého předtím náhodně srazil. Pro Nilese si přijde starý ochlasta Tom Hedden (Peter Vaughan) s celou Charlieho partou. Myslí si, že Niles zabil Heddenovu dceru Janice (Sally Thomsett) a hodlají vzít Davidův dům útokem. David se jim však postaví a brání svoje teritorium až do konce.
Dramatické finále zabírá téměř půl hodiny filmu a je to opět scéna, která patří do dějin. Žiletkově ostré násilí režisér prokládá ožraleckým běsněním (demolice skleníku) i čirou ožraleckou pomateností (tříkolky, hihňání).
Film díky tomu nepůsobí jako mysteriózní legenda, je to prostě studená, brutální pěst.
Skličující atmosféru filmu dotváří pošmourná kamera Johna Coquillona a táhlá hudba Jerryho Fieldinga.
