Ve filmu hrajete postavu Moniky. Můžete ji představit, tak jak ji vnímáte Vy? Je Vám něčím blízká?
Tak blízká mi je asi tím, že ji hraju. A to celkem dost dlouhou dobu ve srovnání s natáčením jiných filmů… Vlastně jsem s ní strávila rok a půl života. Monika je úplně opačný typ, než jsem já. To znamená, že problémy, které řeší, bych já řešila úplně jinak. Je to čistý člověk, který se obětuje pro svoje okolí, především pro svoji kamarádku, která jí to nevrací. Monika zapomíná na svůj život a na svoji lásku. Aniž bych se cítila jako sobec, tak takové sebetrýznění v sobě nemám.
Monika se často stará o děti své psychicky nemocné kamarádky Dáši, což jí dost zásadně zasahuje do života. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít? Jak se Vám hrála?
Protože to natáčení bylo vážně dlouhé, tak se mi hrála čím dál tím líp. Já jsem si vždycky dělala legraci, že jsem jako přijela z Prahy do Mostu a jediné, co jsem měla za úkol, bylo odstranit svůj slovník a nějak zapomenout, kdo a co mě štve. Bylo prostě třeba, aby se mi v obličeji promítla nějaká něha. Tak to pro mě bylo nejtěžší. Obzvlášť, když bylo Moničino jednání úplně v rozporu s tím, jak bych jednala já. Ale jinak díky tomu s jakými partnery jsem hrála a v jakém prostředí, tak jsem si tam v tom příběhu vlastně jen tak žila.
Jak se Vám hrálo s dětmi? Nestýskalo se Vám po nich po skončení natáčení?
Hodně na ně vzpomínám… už v dobrém (smích). Každý herec vždycky trpí, když dostane buď dítě nebo nějaké zvíře a má „zařídit“, aby ho milovalo. Jenže to dítě vás vnímá jako cizího člověka! Trávili jsme společně nějaký čas před natáčením a vlastně i během natáčení mimo kameru, ale ty děti jsou prostě velmi osobité, takže když se jim nechtělo, tak se jim nechtělo. Kolikrát to bylo dost náročné. Naštěstí to režisérovi nevadilo. Kdyby na nás ještě řval: „Proč tě to dítě nemá rádo?“, že?…tak to bych asi…Teď už se mi po nich stýská, hrozně se těším až uvidím, jak vyrostly.
S Bohdanem Slámou jste točila podruhé, s Aňou Geislerovou a Pavlem Liškou se potkáváte na filmech poměrně často. Pracujete ráda s lidmi, které již máte „prověřené“ nebo Vás baví potkávat nové lidi. Jak tomu bylo v tomto případě?
Určitě mám ráda, když poznávám nové lidi. Ale ráda pracuji i s lidmi, se kterými už na sebe slyšíme. Každý má svůj jazyk a někdy stojí hodně úsilí, aby svoji představu vyjádřil. Mě prostě baví pracovat s lidmi, pokud mě i je to obohacuje. A myslím si že u tohoto filmu tomu tak bylo.
Spolupracujete s různými režiséry, je spolupráce s Bohdanem Slámou pro Vás v něčem specifická?
No, to určitě! Bohdan je specifický sám o sobě, jako člověk i jako režisér. Já vůbec nevím, jestli se o něm dá jako režisérovi vůbec mluvit. Mně připadá jako zlobivé dítě, které si něco usmyslelo, co si pak vytrucuje. Naštěstí má štěstí! Vždycky se obklopí lidmi, kteří mu splní, nebo se alespoň snaží splnit jeho představy. Ale jinak si myslím, že je to takový hodný terorista.
Co bylo pro Vás při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Nejtěžší je určitě čekání. U Bohdana Slámy se někdy ani člověk nedočká, což je smutnější, protože člověk je nějak nastartovaný a připravený třeba na těžkou scénu, a celý den se vlastně drží v soustředění a pak mu řeknou, že se to bude točit třeba až za měsíc. No, a zase nejvíc mě bavil štáb - lidi, kteří se pomalu stávali kamarády, než že by jen zastupovali nějaké profese.
Film je také mimo jiné o silném přátelství Moniky, Toníka a Dáši. Jak jsou pro Vás v životě důležití přátelé?
Díky tomu, že jsem tady vlastně taková opuštěná sirota, myslím v osobním životě, že mám svoji rodinu rozházenou po celé zeměkouli, tak pro mě jsou přátelé strašně důležití. A uvědomuji si to čím dál víc. Přátelství je teď pro mě v podstatě jednou z věcí na prvním místě.
Natáčelo se v Mostě, především na statku a z části přímo ve městě. Jaký máte k tomuto místu vztah?
Čím dál víc cítím, že je pro mě Praha vlastně stvořená. Mám prostě ráda tu poezii a duši Prahy. Jsem vyloženě Pražanda. A když tu Prahu nemám, tak nejsem městský člověk. Mám ráda venkov. A Most není ani město ani venkov. Ale musím říct, že se mi celkem po Mostě stýská. Kdo tam byl, tak se mi buď diví, anebo mě chápe. Most je takový obdélník nebo čtverec složený z malých čtverců nebo obdélníků. Nějak mě ta geometrie baví. Ale jinak myslím, že jsem si vztah k tomu městu našla díky štábu a tomu, co jsme tam všechno zažili.
Jste s Aňou Geislerovou nejobsazovanějšími českými herečkami. Čím myslíte, že to je?
Já si myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že jsme takové holky do nepohody. Takže každý, kdo si vymyslí nějakou zběsilost, tak si řekne, že ta by určitě nejela a tamta zase by to a to nedělala. „No tak zavoláme Vilhelmový nebo Geislerový, jedna z nich bude moct´“. Tím si vysvětluju naše časté obsazování (smích)… A ještě jsme velmi společenské, radši budu mluvit za sebe – já jsem taková společenská a vždycky mě zajímá nejvíc to, co se děje za kamerou, než to, co mám předvést já před ní. Takže vlastně díky tomu, že vznikla dobrá parta, než že by si někdo řekl: „ Jó, ta je výborná, ta by mi to mohla zahrát nejlíp.“
Podle čeho si role vybíráte?
Jak kdy. Někdy jsem strašně přísná na scénář a někdy ho skoro nepřečtu. Stačí, že zavolá Bohdan Sláma a řekne, že spolu něco natočíme. Já už dopředu vím, že to bude velké utrpení, ale taky vím, že ten výsledek bude stát zato. Prostě ta poetika a ten jazyk, kterým se Bohdan se vyjadřuje, se mi prostě líbí a za tím si pak stojím a chci stát. Takže někdy se přiznávám, že vůbec ani nehraje roli scénář, ale převážně režisér a lidi, se kterými budu pracovat.
Stíháte toho opravdu hodně: film, televizi, divadlo. Teď čekáte miminko. Chystáte se změnit pracovní rytmus? A jak se na miminko těšíte?
Já už se vlastně ani netěším, protože ono už se to všechno děje. Takže já se spíš bojím, že to všechno bude končit… to nejkrásnější, co se mi teď děje. A stíhám? No, už nestíhám. Takže mě to změnilo celkem dost. Já jsem byla zvyklá pořád popobíhat. Všimla jsem si, že jsme nechodila, ale popobíhala. No, a teď se tak ploužím a všude chodím pozdě a je mi to vlastně jedno. To, na čem jsem si zakládala, že jsem byla taková… (úsměv)…solidní a zodpovědná a brala jsem si toho celkem dost, tak zjišťuji, že vlastně ta profese se mi dostala, nechci říct ani druhou kolej, ale na nějakou úplně dalekou kolej. Ale ty povinnosti se zase vrátí, zase se mi ta kolej přiblíží.
