Ve filmu hrajete postavu Toníka. Je vám ta postava něčím blízká? Jak byste ji představil nebo charakterizoval?
Já takhle neumím moc mluvit...Toník je úplně obyčejný kluk, trochu lempl, ale má dobrodružnou a správnou duši. Vzepřel se rodině, protože po něm chtěli, aby pracoval ve fabrice, aby už měl děti...Je to prostě chlapík jako já, který by už vlastně měl být zodpovědný, ale ještě není. Chlastá, hulí jointy a užívá si života. Přestože si uchová spoustu krásných věcí z toho lemplovství, tak se z něj stane dospělý a dobrý člověk, který je zodpovědný a který dokáže postavit dům a postarat se o rodinu.
Toník je tak trochu lempl, ale na druhou stranu neustále dokazuje zodpovědnost ve vztahu ke své tetě a k Monice, je to tak?
Ano tím vývojem Tonda projde. Tohle máme s Tondou vlastně společné. Mně je teď třicet tři let a připadá mi, že je mně o deset míň… se všemi negativními věcmi, co se týká zodpovědnosti a rozumného rozhodování... ale zároveň si myslím, že i v té nezralosti je něco pozitivního a hezkého, aspoň u Tondy. Vzpomínám si, že když jsem začal na filmu pracovat, tak jsem se hrozně inspiroval Zdeňkem Raušerem, který hrál hlavní roli v Divokých včelách. Je to neherec a také tak trochu lempl, ale jinak skvělý člověk. A jak se příběh vyvíjel, tak jsem začal čerpat ze svých vlastních zkušeností. Už také musím být rozumný, když mám teď rodinu.
Změnil se u vás nějak přístup k životu s příchodem rodiny?
Já ten vztah k těm dětem a k rodině mám silný odjakživa. I v době, kdy jsem byl lempl největší, kolem osmnácti. Ale jestli jsem rozumnější? No, myslím že jo, ale žena si pořád myslí, že ještě ne tak, jak bych měl.
Film se točil skoro celý v Mostě, z převážné části na statku. Máte nějaký osobní vztah k Mostu, nebo jste si ho vytvořil v průběhu toho natáčení? A jste spíše městský člověk, anebo máte rád život na venkově?
Jezdívali jsme do Mostu k příbuzným a mně se tam nikdy moc nelíbilo. Most na mě působí depresivně, tam na člověka padne chandra. Most je zbourané město, které bolševik postavil znovu. Je studené, hnusné, bolševické. Na lidech, kteří tam žijí, je vidět jakási vnitřní neutěšenost. Když jsem byl třeba Jindřichově Hradci, tak tam člověk vyjde na ulici a potkává úplně jiné lidi. Co město, to jiní lidé. A čemu dávám přednost ? Narodil jsem se v Liberci, což je velké město, pak jsem studoval v Brně a myslel jsem si, že to bude můj domov. Brno je sice větší město, ale jinak je to taková obrovská vesnice, a proto se mi možná tak líbilo. Teď bydlím v Praze, kam se mi vůbec nechtělo. Ale už jsme tu rád. Ale zároveň toužím po venkově, což je hodně spojené s Bohdanem. Měli jsme takový sen, že si najdeme nějaké chaloupky, někde mezi Brnem a Prahou, ať to máme stejně daleko. Nakonec se Bohdan přestěhoval na jih od Prahy a já jsem koupil takový domeček, takový malý stateček polorozbouraný v Jevíčku, což je na sever od Brna, a teď s tím mám jenom starosti, protože to je strašně daleko.
Toník je zamilovaný do Moniky, se kterou se často stará o děti své psychicky nemocné kamarádky Dáši. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít? Jak se Vám hrála?
Tonda má především obrovskou radost z toho, že může být s Monikou, kterou miluje. Je smířený s tím, že Monika má svoji lásku někde jinde. Bere to jako hotovou věc. Myslím, že je v něm velká vnitřní síla. Pamatuji si, že když jsem někoho miloval, tak jsem se mu spíš vyhýbal, protože jsem vždycky nevěděl, jak se chovat. A často se mi stávalo, že mě ta dotyčná nemilovala. To se pak jeden trápí. Výhoda filmu anebo divadla je v tom, že můžete být odvážnější. Já jsem byl v tom filmu větší hrdina, než ve skutečnosti jsem. A potom Tonda, stejně jako já, má hrozně rád děti. Řekl bych, že mnohdy bylo snazší hrát s nimi, protože byly přirozené a bezelstné a nutily mě před kamerou reagovat stejně.
A jaká tedy byla spolupráce s dětmi? Více obtížná nebo inspirativní?
Obojí dohromady. Na jedné straně to bylo fakt hrozně inspirativní a v něčem jednodušší, protože tam fungovala autentická hra a vznikalo tam něco, co se nedalo připravit. Tím pádem jsou natočeny věci, které jsou prostě nádherné. Ale my jsme také potřebovali točit hereckou akci, něco říct, něco udělat a v tomhle byly děti nevyzpytatelné. Místo pokynu „akce“ jsme museli říkat „vajíčko“, protože oni po klapce dokola opakovali, „akce, akce“. Diváci možná uslyší, jak říkají „vajíčko“, což už tolik nevadí. Museli jsme kluky nějakým způsobem sami stimulovat, a pak hned na to „vajíčko“ se odstřihnout a zase být v úplně jiném stavu a chovat se podle točené situace.
Vy jste s Bohdanem už spolupracoval na jeho prvním filmu. S Aňou i s Táňou se také dobře znáte. Je pro vás jednodušší pracovat s lidmi, které dobře znáte, které máte jakoby prověřené, anebo rád poznáváte spolupráci s novými lidmi, ať už jsou to herci, nebo další profese ve štábu?
Já rád pracuji s lidmi, které znám, které mám rád a se kterými si rozumím, ale zrovna tak rád poznávám nové lidi a nechávat přicházet něco nového. A s Bohdanem a s holkama se znám hrozně dlouho a jsou to lidi, se kterými si rozumím a myslím si, že máme podobný cit na věci. Takže je to radost.
Je pro vás spolupráce s Bohdanem v něčem specifická oproti jiným režisérům, se kterými pracujete?
Je pro mě specifická už tím, jak to vlastně všechno vzniká. Štěstí je pro mě kus života. Není to jenom rok natáčení, ale strávil jsme s ním i rok předtím, kdy jsem vlastně dostal od Bohdana první námět. Dlouho jsme o tom mluvili, scházeli se a připravovali. Probíhalo to hrozně nenásilnou a příjemnou formou. Sedíme v hospodě, povídáme si, hulíme trávu a já už vlastně pracuju na postavě. Když pak do filmu vstoupím, tak vím o figuře strašně moc, a tudíž můžu být Bohdanovi partnerem. Je to jiné než u jiných režisérů, se kterými se sejdeme u hotové práce, u hotového scénáře a maximálně si to jednou přečteme, než jdeme točit.
A jak si role vybíráte? Je to tak, že když vám zavolá Bohdan, tak je to něco jiného, než když vám zavolá někdo jiný? Přečtete si vždycky scénář? Nebo se nadchnete okamžitě?
U Bohdana je to opravdu úplně jiné. Bohdan mi nevolá jako režisér, který má pro mě roli. Jsme v kontaktu pořád, protože jsme životní kamarádi. Takže naše spolupráce se děje za chodu našeho přátelství. Ale když toho člověka neznám, tak je samozřejmě důležitý scénář, na ten jsem zvědavý. To je pro mě hlavní kritérium. Samozřejmě je důležité i to, co má ten dotyčný člověk za sebou.
Jste jeden z nejobsazovanějších herců, baví Vás hraní pořád stejně, anebo máte i nějaké jiné ambice, co se týká tvůrčí práce? Neláká vás třeba napsat scénář nebo něco režírovat, ať už u filmu nebo na divadle?
Baví mě být spolutvůrce. To znamená nebýt jenom použitý nástroj, na který někdo zahraje. Právě s Bohdanem jsme si blízko i v těch věcech vnitřních, cítíme stejně absolutní jemnosti vyjadřování. Divákovi neříkáme, co si má myslet. Přichází si na všechno sám… tak to mi je nejbližší. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem zažil i opačnou zkušenost. Zmínil bych dva režiséry, kteří mají cosi společného - pan Švankmajer a Saša Gedeon. U nich jsem nástrojem a vím, že to mají tak vymyšlené, že tam prostě už nikdo nic nevymyslí. Ale je krásné být nástrojem těchto lidí. Do pana Švankmajera by to možná nikdo neřekl, ale já tvrdím, že je obrovský psycholog. Sice jenom řekne nějakou vnější reakci, která by se měla u toho herce objevit, když má mít určitý pocit, ale tím pádem vlastně pojmenuje i to, co má herec v tu chvíli cítit. Takže u těchto lidí je zase radost dostat hotový scénář a dát mu život.
Teď na jaře se vám narodil syn, máte pocit, že vás to nějak změnilo?
Já se teď nacházím právě uvnitř té změny, takže to sám nedokážu nějak pojmenovat. Rozhodně ta změna nastala a je to zázrak, je to nádhera. Zažili jsme krásný indiánský porod. Kristýna rodila jako Indiánka, já jsem jí za to hrozně obdivoval. Pak jsme strávili pět dnů v porodnici ve Vrchlabí, což pro mě byly prázdniny. Kristýna kojila Šimona a já se koukal na hokej - bylo mistrovství. Teď bydlíme poprvé v životě ve svém bytě. Takže já rodinu zažívám se vším všudy poprvé. A je to zázrak !
