Irský národní herec – tak na zbytek světa působí Stephen Rea, poněkud paradoxně protestant. O tuto jeho pověst se zasloužil hlavně režisér Neil Jordan, který pro svého přítele najde roli v takřka každém filmu. Jejich spolupráce započala již v roce 1982, kdy se Rea představil v krimidramatu Angel, a vyvrcholila o deset let poději dramatem Hra na pláč, za které byli oba nominováni na Oscara.
Stephen Rea se narodil 31. října 1946. Vyrostl společně se třemi sourozenci v chudé belfastské rodině Ve svém rodišti (na Queen's University) vystudoval anglickou literaturu. Hereckou dráhu započal v dublinském Abbey Theatre, v pozdějších letech působil na předních anglických scénách jako National Theatre, Royal Court Theatre a Hampsead Theatre. Roku 1980 pak stál společně s irským dramatikem Brianem Frielem u základů souboru Field Day Theatre, sídlícím v severoirském Londonderry. Divadlu zůstal věrný i v časech své největší filmové slávy na počátku devadesátých let, kdy posbíral také své velké úspěchy na newyorské Broadwayi: za hru Franka McGuinnesse Someone Who´ll Watch Over Me obdržel Theatre World Award a nominaci na cenu Tony. Již od poloviny šedesátých let, kdy se objevoval v soap opeře Crossroads (1964), působí rovněž v televizních produkcích. My jsme jej mohli vidět v jedné z epizod populárního krimiseriálu Profesionálové (1978), ztělesnil jednu z hlavních úloh ve svérázné detektivce K Is for Killing (1974) či v televizní hře Toma Stopparda Professional Foul (1977) o trojici anglických profesorů etiky, kteří se v Praze setkávají s metodami totalitního státu.
K filmu přivedl Stephena Reu v roce 1982 tehdy debutující irský filmař Neil Jordan, když jej obsadil do svého psychologického krimidramatu Angel jako hudebníka Dannyho, mstícího vraždu neznámé dívky. Z obou mužů se po úspěchu snímku stali nerozluční přátelé a Rea dnes patří k Jordanovým dvorním hercům. Objevuje-li se v jeho sporadických hororových opusech, surreálném na motivy Červené Karkulky Společenství vlků (1984), adaptaci románu Anne Riceové Interview s upírem (1994) či ve vizionářském Přízraky ze snů (1999), ztělesňuje role vedlejších, až epizodní. V dramatech vyjadřujících se k nedávné irské minulosti a současnosti naopak Rea ztělesňuje klíčové role. Vrcholem spolupráce Jordan-Rea byl film Hra na pláč a úloha člena IRA Ferguse, jenž plní poslední přání zavražděného britského vojáka a „dohlíží“ na jeho milence. Mlčenlivý, posmutnělý muž, jakým Fergus je, se stal v pozdějších letech prototypem Reovým hrdinů. Jejich představitel ostatně dovede jediným pohledem uhrát více než jiní stovkami slov a gest.
V dalším z Jordanových snímků, životopisném dramatu Michael Collins (1995) o jednom z otců irské revoluce, se sice Rea ústřední úlohy nedočkal (zhostil se jí Liam Neeson), vedle desítek skvělých irských i anglických herců se ale jako policista Broy špiclující pro Collinse rozhodně neztratil. Obdobně impresivní výkon podal také jako opilecký otec omezeného Francieho v dramatu Malý řezník (1997). Naopak citlivé, vzdělané muže ztělesňuje Rea v dalších dvou Jordanových snímcích, podváděným Henrym Milesem se stal v romanci Hranice lásky (1999), kouzelníkem Bertiem, jemuž učaruje mladičký transvestita Patrick, pak byl v nostalgické komedii Snídaně na Plutu (2005).
Po úspěchu Hry na pláč se Stephen Rea ocitl v hledáčku mnoha hollywoodských filmařů. Žádnou z následných rolí (dobrácký Noel v romanci Angie, bulvární novinář Gutch v pohádkové Princezně Caraboo, egocentrický fotograf Milo v Altmanově tragikomedii ze světa módy Prêt-à-Porter, vše 1994) se však nezapsal do povědomí diváků. Několikrát se objevil v „typické“ irské figuře – jako člen IRA, který se snaží zapomenout svou násilnou minulost (Trojan Eddie, 1996; A Further Gesture (1997). S oblibou je obsazován do úloh otcovských psychiatrů mladých pomatenců (Klub sebevrahů, 2001, s Cillianem Murphym; Ztráta paměti, 2003, s Ryanem Phillipem). Obdobně mentorskou postavou je ostatně i Reův zákonů dbalý detektiv Finch v dystopické sci-fi V jako Vendeta (2005) anebo kněz Costigan v nadpřirozeném thrilleru Krvavá sklizeň (2006). Pouze výjimečně se blýskl ve výrazné roli, jakou byl rocker Tony Costello v hudební komedii Still Crazy (1998), který se pokouší obnovit věhlas kdysi slavné skupiny.
Na velkou úlohu si tak Stephen Rea již několikrát musel počkat od televizních tvůrců. V minisérii podle Henrika Ibsena Hedda Gabler (1993) se představil po boku představitelky titulní hrdinky Fiony Shawové. Jeden z vrcholů Reovy filmografie, drama Občan X (1995), mu nabídl velepůsobivou roli sovětského detektiva vyznačujícího se chladnou profesionalitou Viktora Burakova, pátrajícího po masovém vrahu Čikatilovi. Ve snímku Zločin století (1996) pak Rea modeluje údajného vraha Bruna Richarda Hauptmanna jako smutného hrdinu smýkaného právním systémem.
Při pohledu na kariéru Stephena Rey se nelze ubránit postesku nad lehce zmařeným talentem, utápěným v desítkách tuctových snímků. Velký počet titulů, v nichž se Rea za svůj život objevil, však zároveň umožňuje hledat a nalézat snímky velmi nadprůměrné až výtečné. A to je mnohem víc, než lze říct o spoustě jeho kolegů.
