Snídaně na Plutu (Breakfast on Pluto) Neila Jordana je podobně uhozená jako název filmu. Barvami zářící a obrazem nespoutaný snímek je divácky vděčným zvoláním po svobodě, které se jak ozvěna od skal odráží od severoirského konfliktu v pozadí. Škoda jen několika až příliš standardních formulí a hrdinovy všeomlouvající neznalosti, která ze zvolání občas dělá pouhý pštrosí manévr.

Snídaně na Plutu je příběhem Ira Patricka Bradena (Cillian Murphy). Tajemná žena podobná muzikálové hvězdě Mitzi Gaynorové, odložila svého novorozeného synka přede dveřmi obydlí otce Bernarda (Liam Neeson) a zmizela z irského maloměsta do města, které „nikdy nespí“. Do Londýna. Kluk vyrůstá u přísné macechy a pomalu si začíná uvědomovat svojí jinakost. Maluje se, nosí sukně, nechává si říkat „Kotě“ a na usedlém venkově budí pobouření. Patrick/ Patricia si je bezelstně užívá, ale sní o tom, že jednou odjede hledat svou matku. Změna přijde až se začátkem sedmdesátých let. Mladý transsexuál potkává obskurní rockovou kapelu irského indiána Billyho Hatcheta (Gavin Friday). Billy se do Patricka zamiluje a jednou ho dokonce postaví na pódium jako squaw. Vystřihnou si sladkobolnou verzi skladby „Sand“ a z hlediště začnou létat půllitry. Billy potom Patrickovi svěří alespoň svůj přívěs, kde skrývá zbraně pro IRA. Když na ně Patrick při úklidu přijde, čeká nás jeden z nejvypjatějších momentů snímků. Díky Jordanově schopné režii ale ani tady nepřichází Snídaně na Plutu o s svůj nakažlivý humor. K IRA se dá také Irwin (Laurence Kinlan), přítel Patrickovy kamarádky z dětství Charlie (Ruth Negga). Když se za dramatických okolností Patrick konečně dostává do tepajícího Londýna, potlouká se chvíli po ulici, až upoutá pozornost kouzelníka Bertieho (Stephen Rea). Podobně jako Billy, také Bertie zakomponuje Patricka do své show. Ale snad kvůli tomu, že mezi nimi nikdy nemůže vzplát skutečná láska, nechá se Patrick od Bertieho namíchnutou Charlie vcelku bez problémů odtáhnout pryč, aby mohl dál hledat vé skutečné rodiče.

Jordanův scénář vznikl na motivy románu Pata McCabea, se kterým režisér spolupracoval už na Malém řezníkovi (The Butcher Boy). Film se pohybuje na tenké linii mezi rozpustilou komedií vyplývající z mladých, bláznivých a jiných hrdinů a dramatem reflektujícím probíhající společenské nepokoje. Snídaně na Plutu tak má blízko například Bertolucciho Snílkům (The Dreamers), nebo třeba Mysterious Skin Gregga Arakiho.

Více než třemi desítkami kapitol je Snídaně na Plutu frázována do divácky atraktivní tříště. Její osvěžující efekt ovšem vyprchá o něco dřív, než se dotočí poslední cívka. Snímek má téměř 140 minut, a to je trošku moc, neboť přes všechnu Patrickovu roztomilost je hrdina v ději velmi málo aktivní. Nechává sebou smýkat osudem, zavírá před světem oči a Jordan to neobrací ve prospěch filmu. Na druhou stranu prvek zpovědnice a peep-show beru jako jeden z démantů letošní produkce.

Cillian Murphy se do transsexuála Patricka ponořil od hlavy až k patě. Je radost ho v té proměně pozorovat. Stephen Rea je výrazný jako kouzelník Bertie i proto, že má – na rozdíl od mnohých dalších figur – co hrát. Liam Neeson je v roli otce Bernarda vcelku přesný, podobně jako Gavin Friday.

Kamera Declana Quinna se pohybuje po divokých trajektoriích, časté jsou závratné létavé sekvence. Čisté a jasné barvy evokují veselé a hravé motivy sedmdesátých let. Soundtrack plný dobových hitů doplňuje filmovou stopu výbušně a nekompromisně.