I v našich kinech se objevilo několik filmů, které popisují putování australskou divočinou – některé byly tajemné, jiné dojemné, nechybělo ani protestní zacílení. Pokaždé však uhranuly emotivně silným příběhem, který zpravidla ústil v oslavu solidarity a přátelství, protože nástrahy drsných pustin či bezcitné společnosti nelze jinak přežít, přinejmenším psychicky. Patří sem rovněž Štastné míle, film začínajícího režiséra Michaela Jamese Rowlanda, jenž svůj příběh (scénář napsal společně s Halene Barnesovou) rozehrál kolem tématu právě dnes mimořádně aktuálního, kolem ilegální migrace – a nijak nevadí, že se odehrává v roce 1990.
Název je zřetelně ironický: zdlouhavé putování neznámými pustinami je všechno možné, jen ne šťastné – a mžikově vyhlédnoucí označení autobusového dopravce v sobě také nese pečeť marnosti, neboť běženci marně hledají nějaký autobus, který by zavezl do přislíbeného ráje. Když indonézská rybářská bárka vysadí své bědné pasažéry z Kambodži a Iráku na australském břehu, nikdo z příchozích netuší, že je za písečným přesypem nečeká civilizace, nýbrž vyschlá a kamenitá pustina. A policejní hlídky, které po nich usilovně pátrají, jim nechtějí ublížit, ale naopak zachránit život.
Skupinka uprchlíků se záhy rozdělí, posléze k nim přibudou i sami rybáři, jejichž loď se po výbuchu potopila. Režisér se pozvolna soustředí na trojici, která téměř symbolicky vytvoří mezinárodní sestavu mentalitou rozdílných, ale s osudem přesto smířených lidí (Iránce, Kambodžana a Indonésana), kteří jsou nuceni spojit své síly a vydržet pospolu, ačkoli se co chvíli rozhádáni rozcházejí. Z náhodných rozmluv vytušíme jejich dřívější osudy. Spojuje je touha žít aspoň trochu důstojněji, nežli mohli ve vlasti: iráckého inženýra z nezbytí se živícího jako taxikář, nejmladšího člena indonézské posádky a konečně kambodžského mladíka, jenž sní o setkání se svým nikdy nespatřeným bělošským otcem. Dlouho, dokud nenaleznou použitelnou mapu, nikdo z nich netuší, že od vytouženého Perthu (ale i jiných měst) je dělí tisíce kilometrů.
Režisér se vyhýbá obvyklým žánrovým klišé (ačkoli motiv pronásledování je vetkán jako ústřední), vůbec nehýří honičkovými scénami ani ostrovtipnými průpovídkami, nevyžívá se v okázalých konfliktech. Tuto výrazovou zdrženlivost podporuje i kameraman Geoff Burton, jenž nepátrá po nějakých malebných sceneriích, v postižení únavy postihující každého se opírá o špinavou žluť skalisek, o ztemnělé soumraky. Věrohodně zprostředkovává vyčerpávající dotek pustiny, po níž hrdinové klopýtají. Protagonisté se většinou chovají zdrženlivě, a to i tehdy, když vzkypí naštvanost. Věrohodná je rovněž jazyková rovina, postihující i v českých titulcích, jak se lámaná angličtina stává jediným dorozumívacím prostředkem.
Rowland pozvolna splétá jednotlivé syžetové okruhy, souběžně se věnuje všem zúčastněným postavám – ať již jsou to stále se tříštící běženci (z nichž posléze vykrystalizuje již zmíněná trojice náhodně se setkavších lidí) či bezpečnostní hlídka (rovněž trojčlenná), vytrvale sledující jejich stopy. Značnou míru autenticity podporuje i obsazení zcela neznámými tvářemi, kterým uvěříme každý pohled, každé gesto, každé slovo. Sytě, avšak nevtíravě načrtnutý obraz přitom nezabředává do naturalistických doslovností, neukazuje do nejzazších důsledků, co vše obnáší bloudění bezvodými, sluncem rozpálenými pustinami.
Samozřejmě nalezneme úlitby: probleskne divácky vstřícný nápad třeba se zpojízdněným automobilovým vrakem, který šikovný Iráčan dokáže opravit. Postupně se vyprávění rozpadá do množství více či méně zábavných epizodek, odkrývajících skryté rozměry všedních úkonů: nadšení z náhodně nalezeného jezírka i rozbroje, přistupuje téměř groteskní okamžik, kdy hlídce sjede nedbale zaparkovaný vůz do vody. Zcela chybí jindy osvědčená atmosféra obav či houstnoucí beznaděje, jíž by poutníci propadali, jednotlivé události plynou lehce a někdy dokonce s úsměvným podložím, aniž by kdykoli vyplul sebemenší mráček skutečného ohrožení. Padoucha s napřaženou pistolí, dalšího podloudníka z potopené lodi, snad ani nelze brát vážně. Nejcennější na Šťastných mílích je, že přinášejí veskrze pozitivní sdělení, evokující pocit z dobře vykonané práce, která měla smysl a tak či onak pomohla.
