Film získal Oscara za rok 2004 v kategorii nejlepší vizuální efekty (John Dykstra, Scott Stokdyk, Anthony LaMolinara, John Frazier).
Ústřední hrdina comicsu Stana Leeho Spider-Man trpí – jako další comicsoví hrdinové z mezi americkými filmaři dnes tak vyhledávané marvelovské stáje (Daredevil, Hulk...) – schizofrenně rozdvojeným životem. I zdánlivě civilní mladík Peter Parker/Spider-Man tudíž připomíná kombinaci Supermana, Batmana a Jekylla & Hydea, vybaveného ale navíc „houpacími“ schopnostmi Tarzana. První snímek Spider-Man (2002), který natočil Sam Raimi ke čtyřicátému výročí comicsového vydání prvních pavoučích eskapád v časopise Amazing Adult Fantasy, vydělal po celém světě přes osm set dvacet milionů dolarů. Vlastně již po jeho rekordních tržbách za první víkend bylo „upředeno“ na jeho pokračování nazvané prostě a jednoduše: Spider-Man 2.
Akrobatický ochránce „všech potřebných“, jenž se po kousnutí geneticky (nikoli jako v comiscu radioaktivně) zmutovaného pavouka vyklubal z plachého, osiřelého a do spolužačky tajně zamilovaného ubožáčka, znovu chytá do svých sítí padouchy s nekalými úklady. Zpočátku jej sice vidíme jako utrápeného, nejistého a své pavoučí schopnosti ztrácejícího rozvážeče pizzy, jenž vážně přemýšlí, že svůj kostým již navždy zahodí do popelnice, neboť jeho milovaná Mary Jane (jejíž lásky se na konci prvního filmu kvůli svému odpovědnému přístupu ke svému poslání dobrovolně vzdal) začala chodit s jiným mužem. Avšak poté, co se renomovanému nukleárnímu fyzikovi nezdaří experiment s využitím fúze coby nového zdroje energie a změní se v monstrum se dvěma páry „kobřích“ chapadel, jež jej začnou ovládat, si Peter Parker bude muset přestat hrát na vzorného studentíka s brýlemi a začne opět létat mezi newyorskými mrakodrapy, mosty a tunely.
Nové dobrodružství, inspirované comicsovým sešitem Spider-Man: No More, pozměňuje žánr: odhlédneme-li od několika zábavných sebeironických slovních, vizuálních, ale i hudebních vtípků, jde tentokrát především o melodramatický a navíc více „dívčí“ než „chlapecký“ příběh lásky. Onen melancholický spodní proud, který byl cítit již z prvního filmu (schopnosti hrdiny jsou pro něho spíš prokletím než darem), se mění na klasický „studentský“ milostný trojúhelník mezi premiantkou třídy (v tomto případě vycházející hvězdou divadelní scény Mary Jane), obdivovaným kapitánem školního mužstva (astronautem, který hrál fotbal na Měsíci) a nesmělým a ušlápnutým outsiderem (Peterem, na kterého na večírcích nikdy nezbude ani jednohubka). Milostnou linku vhodnou spíše pro četbu po večerech pod lampou než pro náplň comicsově barvitých okének pak paradoxně téměř narušují a rozmělňují „povinné“ velkolepé akční scény (například přepadení banky, nebo sekvence, v níž se nadzemka neovladatelně řítí na konečnou). Snímek tudíž chvílemi působí jako by se v něm svářely dva různé žánry, byť ne se stejným účinkem jako v podobným tématem se zabývajícím filmu Batman se vrací.
Digitální efekty jsou tentokrát mnohem přesvědčivější než byly v původním snímku, v němž vizuální atrakce devalvovala zrychleně škubavá, do očí bijící CGI animace: Pavoučí muž v prvním dobrodružství vypadal během hopkání po střechách a při šplhání po stěnách spíše jako nějaká figurka z videohry, nikoli jako člověk s nadpřirozenými schopnostmi. Ve druhém snímku působí Spider-Manovy pohyby nesrovnatelně přirozeněji, počítačová „umělost“ je tentokrát znát jen v interakci s elektronickými chapadly Dr. Octopuse během jejich vzájemného souboje. Oslnivé jsou také záběry speciální kamery, která zaznamenává Spider-Manovy průlety mezi mrakodrapy jako by z pohledu vlastních očí a dodává obrazu iluzi rozpínavosti prostoru.
Tobey Maguire v titulní úloze a Kirsten Dunstová coby jeho láska odvádějí s romantickou „vážností“ vcelku nadstandardní výkony, přesvědčivý je i Alfred Molina, i když se jeho Dr. Octopus proměňuje spíše jenom ve výkonný vražedný nástroj cronenbergovských chapadel, které jsou ale do jisté míry hrozbou „anonymní“ a tudíž ne tak vzrušující jak by bylo potřeba. (Z hlediska charismatičnosti padoucha vůbec nefungoval první film, v němž se zneuznaný vědec Willema Dafoea po celou dobu skrýval pod nehybnou maskou surfujícího zeleného skřeta.) „Psychoanalyticky“ komplikovaná ústřední postava, jejíž svár s druhou identitou ústí téměř do masochistické oběti, však posouvají comicsový příběh přes hranice žánru. Spider-Man 2 je nejen lepší než byl jeho trikově pokulhávající předchůdce, ale zároveň jde i o nejvydařenější film z celé v posledních letech vzedmuté vlny adaptací marvelovských comicsů.
