|
Nijak uzavřený příběh – spíše jde o časově ohraničený výsek ze života jedné neobvyklé rodiny – vypráví o matce, otci a jejich třech synech. Ten vlastní trpí astmatem, ti adoptování jsou tmavší barvy pleti – jeden je Rom, druhý poloviční Rom. Na vesnici, k domům u hřbitova a za dálničním mostem, se přestěhovali po rasisticky motivovaných útocích ve městě. Avšak i zde se setkávají s netolerancí, a to ze strany staršího nervního muže, který kluky obviní, že mu kamenem rozbili přední sklo auta. Muž dokonce podá stížnost k soudu.
Ne že by kluci patřili k nějakým andílkům – uhlídat je doma, natož ve škole, k tomu je třeba nadlidské trpělivosti. Ani matka andělské povahy se občas neudrží a vynadá jim všem do „hub černých“ – následně toho lituje.
Nejdůležitější je však síla rodiny. A ta se pozná ani ne tak v souboji s netolerantním mužem, ale ve chvíli určité krize a neporozumění, kdy se však navzdory všemu ukáže právě ona síla síly rodiny a její soudružnost. Proto ve filmu ani nečekejte, že se dořeší a vyřeší spor s rozbitým předním sklem, jenž najednou není podstatný a důležitý.
|
Poněkud nefér je na diváka i nedokončení načatého příběhu, kdy nezjistíme, jak dopadla žaloba na oba syny – snad má jít mimojiné o naznačení toho, že tyto problémy jsou a přetrvávají, a nedaří se je vyřešit. Rovněž ne každý pochopí úmysl režiséra (v Karlových Varech jej musel poměrně složitě vysvětlovat), kdy chtěl naznačit odcizenost a oddělenost podobných rodin od těch rádoby „normálních“ mostem přes dálnici i tím, že dům se tak nejen nachází separován od zbytku vesnice, ale ještě ke všemu poblíž hřbitova. Skutečně ne každý může tuto skutečnost při sledování filmu pochopit, jak jsem toho byl svědkem právě po promítání v Karlových Varech.
Dětské herecké výkony režisér také nezvládl – samozřejmě ne každý může být génius typu Karla Smyczka, který o režisérském vedení dětských herců napsal diplomovou práci. Ale zde Zdeňkovi Tycovi dětští herci doslova utekli, často přehrávají, jsou nepřirození, nevěrohodní. Ani skvělé výkony Petry Špalkové a Ivana Trojana pak tuto nevěrohodnost nedokáží přebít. Výběr klukovské party taktéž není příliš šťastný – opět zde máme kupř. zprofanovanou figurku tlustého připitomělého chlapečka.
Dalším podivným prvkem jsou dlouhé detailní záběry na tváře jednotlivých postav v průběhu celého děje – asi minutu hledíme zblízka na přemýšlejícího otce, posléze matku, syny… Ano, dá se pochopit, že nyní máme sdílet jejich pocity, myšlenky, obavy a sami se na chvíli zamyslet... přesto narušují tempo snímku.
Velmi dobře je pojatá kamera – žluté podzimní listí lemuje zpočátku dušičkový příběh, posléze modrá barva dokresluje zimní období... Někdy se avšak nelze ubránit pocitu, že jde o jakousi manýru. Zvláště pak v pokusech o nevšední záběry – např. jakoby z horní zídky klukovských záchodků. Finanční problémy se pak projevily i na formátu – nedokonalá digitální kamera a následný přepis na filmový pás v kontrastech proti světlu způsobují neostré linie předmětů.
Zajímavě souzní s dějem hudba skupiny Jablkoň. S již zmíněnými dobrými kameramanskými záběry dává filmu určité ozvláštnění, pocit, atmosféru. Do určité míry tak suplují díry ve scénáři, režisérské manýry (jeden americký novinář se na ně pokusil na tiskové konferenci zeptat, avšak se zlou se potázal) i dramaturgickou nedotaženost.
Avšak samotné téma – a nemyslím tím ani tak ono rasové, jako spíš soudružnost rodiny a hledání si svého místa v ní – je natolik silné, a stále poměrně slušně a výši (alespoň na české poměry) zpracované, že skutečně film patří k tomu lepšímu, co letos v českých filmařských luzích vzniklo.
