|
Smích racků rovněž usiluje o jakési retro (podle distribučních materiálů jsme v roce 1953, ale to pro děj není nijak zvlášť důležité), kdy se do své rodné vísky na břehu moře vrací po smrti manžela v USA krásní a atraktivní Freya, jíž mnohé ženy nyní nesahají ani po kotníky. Nyní. Dřív Freya patřila za nehezkou baculku a její útěk s americkým vojákem byl považován za útěk lehké děvy. Freya ale nyní má to, čemu se říká šmrnc – dovede se vkusně a elegantně oblékat, držet postavu, mít dokonalý účes – a mnohým nezbývá než závidět. Jen kdyby věděly, že např. štíhlost je draze vykoupena bulimií.
Freya většinu příbuzných okouzlí – jen 11letá Agga na Freyu pohlíží s nedůvěrou, ba nenávistí (závist, nebo možná konkurence?) a pravidelně ji chodí udávat strážníkovi z protější policejní stanice. Ten si však z řečí malé holky, jak on ji vidí, nic nedělá.
I tento islandský snímek se snaží o jakousi mystičnost. Freya chodí v noci polonahá v mrazu k Ďábelským skalám a snad v nich i mizí jako správná čarodějka, možná ovládá i telepatii, nemá ráda kočky – ale kupodivu tomuto filmu podobné atributy spíše škodí, jsou nějak navíc – nehodí se do skládanky jinak naprosto reálných osudů.
Protože nejde ani tak o lineárně vyprávěný jeden příběh, ale spíše mozaiku drobných příhod ze života žen na islandské vesnici a jejich problémech s opilými či prolhanými manžely, podnikáním či obchodováním. Tím vším proplouvá Freya, hledající rovněž své štěstí i manžela. A rovněž její nenávistná souputnice Agga, která teprve po tragických událostech v jejich domě, v době Freyina těhotenství a odchodu od manžela, náhle dospívá. Najednou rovněž pochopí, že na muže nejspíš není spolehnutí, a že my, ženy, si musíme pomáhat a držet při sobě.
Toto víceméně viditelné feministické zabarvení je cítit skoro v každém záběru a role mužů jsou vesměs negativní, nebo ne příliš psychologicky propracované (otec se stále fláká na moři, kde raději loví ryby, manželé jsou vesměs lháři a pijani, bijící své ženy, policista je vlastně slaboch…). Ale pravda, nikdy jsem nežil v islandské přímořské vesnici, takže dost dobře možná jsou role mužů napsány naopak velmi přesvědčivě.
Přesto snímek nabízí i tak mnohé zajímavé a pozitivní momenty, a to jak filmařské, tak herecké (opět se potvrzuje, že české snímky mají co do herecké profesionality stále co dohánět) a nejen ženy po jeho zhlédnutí mohou být příjemně potěšeny.
