Někdy jsou venku mraky těžké a visí nízko. Už tak měkké a tlumené světlo příliš vzdáleného slunce navíc zvednutý prach zbavuje hloubky a vší barevnosti. V takových chvílích bývá vzduch dusný a napjatý. Blíží se bouře, změna.
Obraz ve Slunci je také silně desaturovaný, jakoby zastřený historií. Barvoslepé, slábnoucí, avšak geniálně postavené oko Sokurovovy kamery snímá pracovnu zařízenou v téměř nepříjemně asketickém stylu. Nejen podle rozsvícených lamp poznáme, že je noc. U sotva osvětleného stolu sedí stárnoucí japonský císař Hirohito (Issey Ogata) s kruhy pod očima. Vytáhne štůček papírů, tuš a štětec. Začne kreslit básně. Kreslí je dlouho. Tak dlouho, až si uvědomíme, že v místnosti není úplně ticho. Obraz, který je zabírán kamerou, od níž si Sokurov zřejmě odskočil na oběd, prostupuje zvuk jaký známe z „rádia naladěného na mrtvý kanál“, abych parafrázoval klasika. Šum, praskání a pískot ostatně provází většinu scén Slunce - mizející válečné spojení, nebo sluneční magnetické vlnění? Hirohito kreslí dál. Je léto 1945 a další ráno se císař vzdá americkým jednotkám.
Slunce je třetí částí zamýšlené Sokurovovy tetralogie. Ve filmu Moloch se režisér zabýval Hitlerem, Býk (Tělec) zase pojednává o Leninovi. Čtvrtý díl pak má být adaptací Goetheova Fausta. Slunce se – podobně jako Hirschbiegelův Pád Třetí říše (Der Untergang) - snaží zachytit lidskou stránku tyrana. Zajímavé je, že hrdinové obou autorů jsou na konci svým způsobem psychopati – Hitler dekorující Hitlerjugend, Hirohito píše básně. Na rozdíl od Hitlera Hirschbiegelova a především pak Hitlera i Lenina v Sokurovových předchozích dílech, si ale Hirohito nejenže uvědomuje konec své epochy, on je schopen jej přijmout. Zatímco v reálu se zřekne tradičního božského původu a následně se pro lid stává symbolem státu i sjednocení, ve filmu je toto zobrazeno jemnými a tichými detaily.
Na plátně se v pomalém tempu střídají především interiéry Hirohitovy vily, dialogy by ve Slunci člověk spočítal na prstech jedné ruky.
Ogatovo obsazení bylo dlouho drženo v tajnosti, protože v Japonsku je hrát císaře tabu. Hirohito je v jeho provedení příkladem askety, který se dokáže mistrně ovládat. Ogata hraje vlastně jenom tím, že je. Nelze zapomenout na moment, kdy Američané na Hirohita čekají před jeho vilou. On vyjde a oni si myslí, že je to zahradník. Nevěří, že tohle je DÉMON. Druhé dějství obstarává konfrontace zajatého Hirohita s generálem McArthurem (Robert Dawson). Nejde o ždímačku typu Szabóova Na miskách vah (Taking Sides). Místo velkých slov režisér i tady volí tichou cestu. Nechává McArthura pozorovat svého „hosta“ tak dlouho, až se zdá, že hostem je hostitel.
Slunce je po všech stránkách příklad introvertního minimalismu a tady se skrývá jeho náročnost. Abych se vrátil k začátku: pokud z Miikeho odchází část publika otřesena režisérovou perverzí, ze Sokurova publikum odejde spíš kvůli absenci děje. Na druhou stranu je Slunce jedním z těch filmů, při jejichž sledování má divák šanci přemýšlet o situaci postavy a přiblížit se jí.
A pokud jde o ty divácké reakce – při berlínské projekci Slunce bylo obecenstvo ticho jako kdysi v Aeru při Nebi nad Berlínem (Himmel über Berlin). A pokud někdo dokáže přinutit tisíc lidí dvě hodiny v kině nešustit, aniž by přitom zvýšil hlas... klobouk dolů.
