Pokud znáte seriál Twin Peaks a navštívíte ospalá městečka, kde se natáčel, bude vám nejspíš připadat podivné, jak jsou paradoxně naprosto nepodivná, normální a obyčejná - a přece ne tak úplně. Sloní muž, kterého David Lynch natočil o deset let dříve, taky na první pohled vypadá jako "normální a obyčejný" hollywoodský biják - a přitom celou dobu cítíte, že za jeho celuloidovými stěnami je něco daleko děsivějšího, daleko krásnějšího a hlavně daleko silnějšího než jste zvyklí. A pak už nikdy nebudete jako dřív.

Bonmot říká, že David Lynch Sloním mužem vytvořil divácky přístupnější verzi svého celovečerního debutu Mazací hlava. Něco na tom je: v obou filmech se vyžívá ve své obsesi (nejen) fyzickými deformitami, nízkofrekvenčím hlukem, industriálními střevy naší civilizace a společenskými normami. A i když se většina z toho později objevovala i v Lynchových dalších titulech (Modrý samet, Zběsilost v srdci, Lost Highway...), lze říct, že Mazací hlava a Sloní muž k sobě mají v rámci jeho tvorby asi nejblíž, přestože zároveň vyznačují její extrémní póly. Zatímco Mazací hlava (1977) je bezprecedentním a pro většinu lidí dodnes nestravitelným experimentem, který z obskurity vytáhly pouze Lynchovy následné úspěchy, Sloní muž je alespoň navenek naprosto regulérním mainstreamovým filmem, jímž se režisér nejvíc přiblížil běžnému divákovi. (Jestliže se následující Dunou dostal ještě blíž, stalo se to za cenu ústupků a ztráty vlastní tváře, pročež tohohle kočkopsa není při podobných paralelách radno brát příliš v potaz.)

Sloní muž vypráví příběh děsivě znetvořeného Johna Merricka, který skutečně žil v Anglii viktoriánské éry. Z otřesných podmínek cirkusu, kde živořil jako jedna z atrakcí, ho zachrání jistý Dr. Frederick Treves, podle jehož pamětí film částečně vznikl. Trevese k Merrickově vysvobození původně nežene žádná filantropie, nýbrž čistě vědecký zájem, nicméně když se zjistí, že "sloní muž" je vysoce inteligentní člověk (a ne idiot, jak se předpokládalo), zůstane tento v detašovaném nemocničním bytě natrvalo. Nakrátko se stane senzací londýnské smetánky a pod jejím zrádným kouzlem dočasně získá jisté iluze, ale na zázraky nakonec podobně postižení lidé věří ještě míň než my "normální".

Jak již bylo řečeno, David Lynch ve Sloním muži bere do ruky klasicky stavěný příběh a své celoživotní obsese na něj roubuje na své poměry dost krotce. Pokud pomineme samotné téma deformity (tedy střetu s ustálenými normami, ať už estetickými, společenskými nebo jinými), omezují se tu Lynchovy "trademarky" víceméně na popis viktoriánského prostředí. Na jedné straně uvidíte špinavé uličky, holé zdi, výhružně temná zákoutí, odpadky, psy a lidi v hadrech obsluhující uprostřed oblaků páry gigantické stroje, čímž neustále prorůstá typické zneklidňující hučení. Protipól reprezentují prosvětlené nemocniční chodby, naškrobené uniformy sester, luxusní salóny lékařů a dokonce opera - ale Lynch neopomíná zdůrazňovat, že to všechno jsou jen téměř nepřirozené výběžky téhož hučícího organismu jako ony špinavé ulice, organismu s vnitřnostmi plnými kotlů, pecí, komínů, páry, ozubených kol, táhel a převodů. Celá ta viktoriánská nádhera, tyčící se nad neméně typicky viktoriánskou bídou, je vlastně stejně nepřirozená jako znetovřené tělo Johna Merricka.

Ale nebyl by to Lynch, aby se pouštěl do sociálních agitek: fascinuje jej hlavně tkáň, struktura, organismus doby, jimiž v kongeniální spolupráci s kameramanem Freddiem Francisem vyplňuje úchvatnou černobílou vizuální stránku filmu. Sloní muž se vám do sítnic vpálí expresionistickými interiéry se všemi těmi křivými úhly, dlouhými stíny a ostrými konturami, které tu jsou stejně efektní i služebné jako ve 20. letech. Lynch, původně malíř, jehož první filmy byly animované, svému Slonímu muži obstaral jedinečnou "tvář", podle níž jej okamžitě poznáte.

Animované počátky zní v tomhle kontextu téměř jako paradox, protože jestli v něčem Lynch-režisér vyniká téměř vždy, pak je to práce s herci a výstavba typicky hereckých scén. Ve Sloním muži představují ústřední dvojici ještě mladě vyhlížející Anthony Hopkins (Dr. Treves) a k nepoznání zamaskovaný John Hurt (Merrick). Hopkins podává skvělý výkon a piluje k dokonalosti okázalou, až sebezhlíživou eleganci, kterou později recykloval v Mlčení jehňátek, ale víceméně ukazuje pořád tutéž tvář. Je to John Hurt, který přes to - respektive právě proto - že téměř nemůže používat mimiku, herecky krade celého Sloního muže pro sebe. Nelze popsat způsob, jakým snáší bití svého "majitele"; jakým chodí; jak reaguje na nikdy nepoznanou vlídnost; jak začíná získávat sebedůvěru; jak... A dostává k tomu jen ty nejvybranější příležitosti: za scény, kdy si upravuje límec, aby zapůsobil na návštěvu, nebo kdy uhlazuje prostěradlo, by se měl Hurt s Lynchem jednou dostat do filmového nebe - nebo spíš pekla, protože si byli moc dobře vědomi, že tyhle momenty z diváka udělají otevřenou ránu a bezmocný kus hadru.

A přitom ve Sloním muži nenajdete jedinou podpásovku. Co by v každém jiném filmu vypadalo jako odsouzeníhodné citové vydírání je v tomhle Lynchově majstrštyku prostě... mistrovství. Od zpomalené snové expozice až po závěrečnou katarzi David Lynch jedinkrát nesáhne vedle, jedinkrát nepustí otěže z rukou a jedinkrát nepřestane ohromovat stále dalšími motivy, nápady a paralelami, což u člověka, který původně vůbec filmařem být nehodlal a který točí teprve druhý celovečerák, přivádí k úžasu. Katedrála jako sebeobraz. Odkazy na popkulturu, zejména na instituci celebrit. Klíčovost kontextu pro vnímání normality. A tolik víc, a hlavně - co je to lidská důstojnost. Scéna, v níž ztýraný John Merrick před davem bohabojných občanů, dychtivých ho lynčovat, ryčí "Já nejsem zvíře! Já jsem lidská bytost!", mě bude pronásledovat do konce života.