Neděle 19. června, ČT 1, 20.00 (další TV tipy)
August Strindberg proslul jako autor ponurých, v modelaci zápletek vypjatých dramat, v nichž se soustředil zejména na rozpad rodinných vztahů a zkoumal psychopatologické zákruty lidské duše. Postihoval dusivý tlak pokrytecké morálky ovlivněné strohým protestantstvím, nahlížel pod spořádaný zevnějšek jen zdánlivě ctných rodin. Na jevišti bývaly jeho hry často umocňovány zvýrazněnou expresivitou hereckou i režijní.
Ve Slečně Julii navíc přidal téma stavovských přehrad, potlačované zášti i touhy ovládat, jako ústřední bod zvýraznil sexuální poklesek, který spustí lavinu pohrom. Hrdinkou je rozmazlená a namyšlená "slečna", na sklonku 19. století jistě vhodná kandidátka na staropanenství - zvláště poté, co zrušila zasnoubení. Strindberg postavil inscenátory před těžký úkol: měli postihnout, jak se pánovitě, ba vyzývavě chovající hrdinka změní v neurotický raneček bezradnosti poté, co stráví noc se svým sluhou.
Když se Strindbergovy předlohy ujal Jiří Krejčík, ponechal beze změny základní dějový půdorys, jen odboural tíživé ovzduší panského sídla a navíc výrazně omladil oba protagonisty. Jejich náhlé sexuální vzplanutí tak ztratilo své základní vymezení - u Strindberga mohli hrdinové své počínání sotva chápat jako nějaké mladistvé poblouznění, k němuž může navádět Krejčíkův věkový posun.
Režisér také omezil časté vzpomínky na minulost, které vysvětlovaly zahořklost postav. Jenže narušení původního zakotvení způsobilo zřejmě neodhadnuté posuny v žánrovém uspořádání i celkovém vyznění. Repliky mezi oběma protagonisty, původně až mrazivé a vzájemně se zraňující, se mění v pouhé lechtivé špičkování. Rozjuchanost dění, podmíněná i svatojánskou lidovou veselicí, se přiklání k peprné tragikomedii se zlodějskou zápletkou a zřetelně cynickými úsměšky. Zúžení Juliina duchovního otřesu na pouhý strach z nežádoucího otěhotnění je skutečně fraškovité.
Titulní úloha je náročná, vyžaduje bezpečné zvládnutí odlišných výrazových poloh, přitom však pevně skloubených. Náhlý zlom v chování se stává zatěžkávací zkouškou, u Krejčíka o to náročnější, neboť téměř vymizelo původní bohatě prokrvené motivické podloží. Markéta Planková tento složitý úkol nezvládla. Postihuje v několika zjednodušených variantách vnější Juliiny projevy, aniž pronikne hlouběji do jejího prožívání a duchovního obzoru. Je to patrné na gestech i mimice, které postrádají sebemenší charisma, sebevědomou zpupnost v úvodu i pozdější bezmála náměsíčnou poddajnost vnucuje s rozpačitým naléháním. Vadí téměř kabaretní nasazení hlasu, kterým pronáší zprvu jízlivé repliky a který doprovází i pozdější hrdinčinu bezradnost.
Jestliže Krejčík zamýšlel obsazením méně známých tváří vnést autenticitu a neokoukanost, pak se mu tento záměr zle vymstil. Strindberg předepsal náročné herecké party, jejichž konfrontační upovídanost je jistě nejnápadnější, ale nikoli nejpodstatnější znak. Zde však nic jiného nezůstalo - zvláště pak u sluhy Jeana. Miroslav Šimůnek s až teatrálním přehráváním líčí Jeanovu pomstychtivost, jakou vyvolává bezvýhradné potlačení vlastního ega, zosobněné nenáviděnou livrejí. V jeho ztvárnění lze nalézt jedině neprodyšnou proklamaci, svou postavu dovedl k neumělé parodii zlověstného našeptávače. Jeanova zhrzená milenka (Žaneta Filípková) pak stěží přesáhne rozměr epizodní figury.
Slečnu Julii Krejčík vytáhl ze statického jevištního vymezení, vtiskl jí dynamiku díky procházení, ba běhání postav prostorem. Snímek již samozřejmě nemá ono úchvatné vyklenutí a smysl pro gradaci zápletek jako dřívější Krejčíkovy (mikro)komedie, stále ovšem svědčí o tom, že ani v sedmaosmdesáti letech nemusí člověk ztrácet tvůrčí potenci. Střídání pohledů na jednotlivá dějiště se sice děje dosti mechanický, přesto vypovídá o režisérově schopnosti vytvořit fascinující obrazy, podbarvené překvapivě souznějící Sibeliovou hudbou. Kameramanská práce Vladimíra Douska navozuje zbytečně často pocit ateliérové umělohmotnosti, pro televizní inscenace bohužel příznačné.
Jiří Krejčík se ve svém pojetí Strindberga zastavil v půli cesty: původní motivické rozvržení oklestil, vypreparované škorpení obou sporných hrdinů povýšil na ústřední téma, ale k provokujícímu morbidnímu zacílení, které v této "tragikomedii mravů" místy přece jen prosvítá, už nedospěl.
