[Statistické údaje:] - Scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi, Pier Paolo Pasolini. Režie. Federico Fellini. Kamera: Otello Martelli. Střih: Leo Cattozzo. Kostýmy: Piero Gherardi. Hudba: Nino Rota. Hrají: Marcello Mastroianni (Marcello Rubini), Anita Ekbergová (Sylvia), Anouk Aiméeová (Maddalena), Yvonne Fourneauxová (Emma), Alain Cuny (Steiner), Valeria Ciangottinniová (Paola) a další. Černobílý. 167 min. České podtitulky. Itálie, Francie 1960. Distribuce v ČR: Asociace českých filmových klubů. Premiéra v ČR: 25. září 2003. Předpremiéra v ČR: 5. července 2003 na 38. MFF Karlovy Vary.
Když v roce 1960 přišel Sladký život do italských kin, okamžitě vzbudil velkou pozornost
Když v roce 1960 přišel Sladký život do italských kin, okamžitě vzbudil velkou pozornost. Zárukou kvality bylo režisérovo jméno - tehdy čtyřicetiletý Federico Fellini získal pro italskou kinematografii dva Oscary (v roce 1954 za Silnici a o dva roky později za Cabiriiny noci). Ještě přitažlivější bylo téma, které film zpracovával. Sladký život vyprávěl o současné Itálii, jež po letech ekonomického rozvratu zažívala hospodářský rozvoj. Zvýšení životní úrovně mělo však i stinné stránky, k nimž patřilo odcizení mezi lidmi, poruchy komunikace a neurózy. Choroby se nevyhnuly ani hlavnímu městu, jež do sebe vstřebávalo jednak vlivy katolické, jednak kosmopolitní až mondénní, což s sebou přinášelo paradoxy. Život horních deseti tisíc, který by měl být pro ostatní mravním vzorem, ovládly aféry a Felliniho zaujal natolik, že se rozhodl tento svět poznat a podat o něm zprávu.
|
A tak se zrodil Sladký život, film s nebývalou délkou tří hodin a ironickým názvem, o kterém v době vzniku asi nikdo netušil, že vejde do obecného povědomí. Promítání doprovázely skandály a výtržnosti, rozkřiklo se, že se v něm uráží náboženské cítění italského národa. Fellini byl označen za veřejného hříšníka a za spasení jeho duše se pomodlil nejeden věřící. Noviny se předháněly v článcích, na stránkách některých (komunistický deník Unita aj.) se o filmu diskutovalo celé týdny. Kdo ví, jaký by byl jeho další osud, kdyby na festivalu v Cannes nezískal hlavní cenu Zlatou palmu, která potvrdila jeho umělecké kvality. O rok později přibyl i další Oscar, ovšem nikoli za nejlepší zahraniční film. Do výroby Sladkého života byly investovány i americké prostředky, proto byl nominován v několika kategoriích, z nichž zlatou sošku si odnesly kostýmy (Piero Gherardi). Příchuť zapovězeného díla postupně mizela, až zůstal nadčasový příběh o jednom lidském osudu, prostřednictvím kterého režisér vedl otevřený dialog se svou dobou.
|
Je příznačné, že hlavním hrdinou je novinář. Marcello Rubini píše do bulvárních plátků o společenském životě v italské metropoli. V doprovodu fotografa Paparazza (zde jako vlastní jméno; že se stalo obecným pojmenováním, je opět zásluhou popularity Felliniho filmu) sleduje především významné osobnosti, na které by mohl prozradit nějaké impertinence. Prochází z jednoho prostředí do druhého, což dalo filmovému vyprávění podobu nikoli pevně vystavěného příběhu, ale spíše sledu jednotlivých epizod. Spojovacím článkem této freskovité struktury vyprávění, jež se pro Felliniho později stává typickou (viz Satyricon, Roma, Amarcord), je ulice Via Veneto se svými bary a zábavními podniky, kam Marcello chodívá trávit volný čas. Zatímco jinde především pozoruje, zde je přímým aktérem dění. Strhává na sebe pozornost zejména u dobře situovaných dívek a žen (jednu z nich Maddalenu si zahrála slavná Anouk Aiméeová), s nimiž díky svému přitažlivému zjevu prožívá nejedno milostné dobrodružství.
|
Roli novináře Marcella svěřil Fellini nepříliš známému Marcellu Mastroiannimu, která z něj udělala renomovaného herce a častého představitele jeho dalších filmů ( 8 1/2, Město žen, Ginger a Fred). Mastroianni nepropůjčil hrdinovi jen své charisma, ale také jistou míru hloubavosti, díky které není jednoduchým playboyem, nýbrž v podstatě znuděným, unaveným a nešťastným mužem, který si vydobyl jisté postavení, ale až příliš se v něm usadil. Nebyl to však pouze Mastroianni, pro kterého Sladký život znamenal mezník v dosavadní kariéře. Švédka Anita Ekbergová, hrající zde americkou hvězdu Sylviu, se díky němu stala symbolem filmové erotiky. Scéna ve fontáně de Trevi, kde ji hlavní hrdina políbí, nechybí v žádné z filmových encyklopedií a lze spekulovat, do jaké míry se podílela na rozhodnutí, že se později Ekbergová přestěhovala z chladného Severu do Říma. Sylvia, žena krásná jako lvice, vnáší do Marcellova života potřebné vzrušení, které ztratil v soužití s neurotickou manželkou Emmou (Yvonne Fourneauxová) a které v řadě dalších známostí proměňuje v čistě rutinní ”záležitost” bez existenciálního naplnění.
Erotická odvážnost, dnes téměř nevinná, byla však pouze jednou příčinou skandálnosti Felliniho filmu. Jak dříve zmíněno, Sladký život popudil především církevní kruhy. Ze sedadel je zvedala hned úvodní scéna, v níž helikoptéra unáší nad Římem velkou sochu Krista. Nebo davová hysterie, která se zmocní věřících čekajících na zjevení Panny Marie, jež vznikne kvůli pouhému výmyslu malých dětí. Jako krach křesťanských ideálů vyznívá tragédie spisovatele Steinera (Alain Cuny), který z neznámých důvodů zastřelí své dva potomky a sebe. Asi nejvíce byl v tu chvíli překvapen Marcello, neboť právě Steinera vnímal jako zosobnění spokojeného života, který si našel svůj pevný bod. Cestu k jeho dosažení možná zná mladičká Paula (Valeria Ciangottinniová) z předměstské hospůdky, ale je paradoxem Marcellova života, že je ohlušena hukotem mořských vln, když k němu na závěr filmu něco naléhavě volá.
Žádné Felliniho dílo nemělo tak velký divácký úspěch jako právě Sladký život. Fellini jeden čas dokonce uvažoval o pokračování, ale nestalo se tak. A tak existuje pouze jediný, celistvý a dále nerozmělňovaný, špičkový film, který se do našich kin vrací v obnovené premiéře.
