Film Experiment je volně inspirován skutečným vězeňským experimentem, který se odehrál v létě roku 1971 na Stanfordské univerzitě.
Mezi stěžejní otázky výzkumu vedeného doktorem Philipem Zimbardem patřilo „Co se stane, když dáte slušné lidi do pekla? Vyhraje lidskost, anebo bude triumfovat zlo? Experiment měl trvat 14 dnů (stejně jako ve filmu). Dobrovolníci byli sháněni pomocí inzerátů v novinách a účastníkům slibovaly 15 dolarů na den (ve filmu je to 4000 DM za celých 14 dní). Testy prošlo 24 zdravotně i psychicky zdravých mužů, bez zkušeností s opravdovým vězením či drogami. Rozřazení na bachaře a vězně proběhlo hodem mincí. Byl tedy uplatněn mnohem náhodnější výběr, než ve filmu a mezi vězni a bachaři nebyl žádný fyický/psychický rozdíl, jak sugeruje film. Aby byly podmínky žaláře co nejrealističtější, povolali vědci několik poradců, mezi nimi chlapíka, který si odseděl skorem 17 let.
Vězení se třemi celami a jednou samotkou bylo vybudováno v suterénu univerzity a vzhledem k nedostatku prostoru bylo nejprve povoláno pouze 9 bachařů a stejný počet vězňů. Všechny prostory byly odposlouchávány, chodba byla monitorována videem. Absence denního světla a hodin později u některých vězňů vedly k poruchám orientace v čase.
Ve filmu jdou „vězni“ na příjem jak do fabriky. Ve Stanfordu byli „zatýkáni“ a se zavázanýma očima do vězení po jednom převáženi. Také příjem sám byl poněkud drastičtější- prohledat, svléknout, deparazitovat. Ponížit vězně, podobně, jako ve skutečných vězeních. Oblek měli vězni podobný, jako ve filmu- tedy košile s číslem a trepky, mimoto ale i řetěz na noze a síťku přes vlasy. Cílem bylo další ponížení a znemužnění. Povedlo se. Vědcům pohyby některých chlapíků začaly připomínat pohyby žen. Vězni se nesměli oslovavat jménem, ale číslem, které měli na košilích, čili stejně jako ve filmu. Strážci byli pouze poučeni o vážnosti své role, ale vlastní pravidla si stanovovali sami. Byli oblečeni do uniforem, měli píšťalku, pendrek a reflexní sluneční brýle a la bachaři ve filmu Frajer Luke.
První noc v půl třetí ráno byli vězni surově probuzeni a počítáni. Počítáním si měli vězni rychleji zvyknout na svá čísla a dozorci měli možnost osahat si svou novou moc. Podobně jako ve filmu, i tady to vězni na začátku nebrali moc vážně a ani bachaři si nebyli moc jistí, co vlastně dělat. Ráno propukla vzpoura. Vězni si sundali síťky, servali čísla a zabarikádovali se v celách. Zároveň se začli strážím vysmívat. Bachaři použili minimax (který byl na místě z čistě bezpečnostních důvodů) a vězně vytlačili od mříží. Poté do cel vnikli a vězně svlékli, odnesli jim postele a vůdce vzpoury poslali na samotku.
Vzpoura byla sice potlačena, ale stalo se tak jen při plném nasazení stráží. Takový stav byl neudržitelný. Řešení přineslo nasazení psychického teroru. Jedna z cel byla přeměněna na speciální celu výsad, kam umístili tři vězně nejméně zapletené do vzpoury. Dostali zpět své obleky a postele, mohli se umýt a vyčistit si zuby. V přítomnosti ostatních vězňů také dostali zvláštní příděl jídla, zatímco těm ostatním byla výsada jíst odepřena. Po půl dni pak stráže přemístili některé z „hodných“ mezi „zlé“ a naopak. Vězni byli zmateni. Vůdci vzpoury si nyní mysleli, že ti „hodní“ musí být informátory a začali se navzájem podezírat. Výsledkem byla totální nedůvěra.
Vzpoura také vedla k utužení vztahu mezi strážemi. Už nikdo to nebral jako experiment, pro strážce byli vězni skutečnými protivníky. Proto také začli stupňovat svou brutalitu. Veškerá činnost vězňů teď podléhala kontrole. Dokonce i cesta na záchod byla výsadou. Po večerce byli vězni často nuceni močit a kálet do kyblíků v celách, které jim pak strážci několikrát nedovolili vynést, takže vězení zaplavil nechutný smrad.
Cílem největší potupy se stal vězeň #5401, jeden z hlavních buřičů. Byl těžkým kuřákem a stráže ho ovládaly pomocí omezování možnosti kouřit. Později se zjistilo, že šlo o aktivistu, který se přihlásil, protože měl za to, že jde o vládní projekt, který by posloužil k potlačování studentských radikálů. Zároveň chtěl o experimentu napsat článek pro alternativní plátek. Přesto i on se do své role vězně vžil natolik, že –jak napsal své přítelkyni- byl hrdý, když ho zvolili za šéfa Komise stížností Stanfordského okresního vězení.
Ani ne 36 hodin po začátku experimentu se vězeň #8612 psychicky složil, nicméně Zimbardo poznamenává, že také oni, vědci, se do svých rolí vžili natolik, že si mysleli, že blafuje a chce je přinutit, aby ho propustili. Jeden z vědců vězně #8612 vyplísnil za slabost a řekl mu, jakého druhu šikany by se mu dostalo v San Quentinu. Poté vězni nabídl, aby se stal (výměnou za lepší zacházení) informátorem.
Další den #8612 ostatním vězňům řekl, že z vězení se nedá odejít, že experiment se nedá přerušit. Vězni se tím pádem cítili ve svých rolích ještě opravdověji. Následně se ovšem #8612 znovu složil, řev, nadávky, proklínání, zuřivost. Ovšem až po delší chvíli vědcům došlo, že nci nepředstírá a poslali ho domů.
Další velkou událostí měl být hromadný útěk. Jeden z bachařů prý slyšel, jak se vězni domlouvají na tajném plánu- propuštěný #8612 měl přijít s kamarády a vězně osvobodit. A vědci se zachovali jako skuteční šéfové vězení a nikoli jako doktoři. Svolali poradu a řešili, jak útěku zabránit. Útěk se nakonec nekonal, dozorci ale opět zvýšili míru brutality- např. nutili vězně čistit záchodové mísy holýma rukama. Dr.Zimbardo pak povolal do vězení skutečného vězeňského kněze, který měl s vězni vést sokromé rozhovory- polovina z nich se pak raději představovala číslem, než jménem. Po chvilce se kněz zeptal: „Synu, jak by ses odsud chtěl dostat?“ Vězni odpovídali zmateně a kněz řekl, že jediná cesta vede přes právníka. Navrhl, že se pokusí spojit se s rodinou a právní pomoc sehnat. Někteří vězni tuto nabídku přijali. Jediný, kdo nechtěl s knězem mluvit byl vězeň #819. odmítal jíst a chtěl doktora. Při hovoru se Zimbardem se pak nervově zhroutil a psycholog chtěl, aby si odpočinul a šel shánět doktora. Mezitím jeden z bachařů svolal vězně do řady a nutil je hlásit: "Vězeň #819 je špatný vězeň…“ Vězňové to po něm opakovali unisono a mnohokrát, mnohem opravdověji, než kdyby k tomu došlo první den. Vězeň #819 všechno slyšel a byl na dně. Doktor mu navrhl propuštění, ale vězeň odmítl- nechtěl odejít, protože ho ostatní označili za špatného, a přesto, že byl nemocný, chtěl se vrátit a dokázat, že není špatný. Zde mu Zimbardo řekl: „Poslouchejte, vy nejste #819. Vy jste [jméno] a já jsem Dr. Zimbardo. Jsem psycholog a ne dozorčí, tohle není skutečné vězení. Je to jenom experiment a oni nejsou vězni, ale studenti, stejně jako ty. Pojďme." On přestal brečet a překvapeně vzhlédl, jako dítě probuzené z noční můry: „Dobře, jdeme.“
Další událostí byla Rada podmínečného propuštění. Zimbardo se vězňů ptal, zda by se za podmínku zřekli dosud vydělaných peněz- většina řekla „Ano.“ Po skončení slyšení byli posláni zpátky do cel a oni poslechli. Přitom kdyby byli sami z experimentu odešli, výsledek by byl stejný. Šli do cel, protože si připadali bezmocní, úplně ztratili kontakt s realitou.
Druhou zajímavostí „Rady“ bylo, že jejím šéfem byl onen vězeňský poradce, který se během chvilky změnil v nesnesitelnou bytost, v jeho vlastního mučitele, který mu 16 let propuštění odmítal. Po skončení Rady z toho bylo chlapíkovi špatně. V posledním stádiu vědci do vězení nasadili nováčka, který měl rozpoutat vzpouru, jenže ostatní vězni ho potopili.
Výzkum skončil po šesti dnech, a to jednak proto, že bachaři se naučili vylívat si brutální zlost na vězních zejména o nocích, kdy měli za to, že je nikdo nenatáčí, a jednak kvůli výhradám Zimbardovy kolegyně C. Maslachové. Zimbardo si uvědomil, že experiment vytváří neúnosně napjatou situaci a pokus přečasně ukončil.
