Ferzan Ozpetek (Özpetek) se sice narodil v Turecku, avšak již tři desetiletí je spjat s Itálií, především jako režisér. Soustředí se na kolektivně rozehrávané a obaszené příběhy, nasměrované do rozbolavělého nitra, vyzývající k toleranci vůči odlišnostem životního stylu i sexu. V našich kinech jsme od něho spatřili Okno naproti a Falešné vztahy. Nynější Saturno contro odkazuje názvem k astrologii, označuje planetu Saturn ocitnuvší se v opozici. A to nevěští nic dobrého…
Skrumáž postaviček – sociálně rozhodně nestrádajících – se oddává niterným pochybám o stálosti svých citů, ba o smyslu další existence. Scházejí se, aby podebatovali o životě a pochutnali si na vlastnoručně nachystaných lahůdkách. Mezi bankéři a manažéry, vesměs mladšího věku, panuje překvapivá soudržnost, jak vyplyne zejména z neokázalého setrvávání na nemocniční chodbě, když jeden z nich vážně onemocní. Charismatického Lorenza (Luca Argentero) totiž postihne masivní krvácení do mozku a šance na uzdravení je mizivá.
Ozpetek, podle scénáře svého stálého spolupracovníka Gianniho Romoliho nenatočil film o chorobě, nýbrž o lidech, kteří pod tlakem náhle a neodvratně změněných podmínek se učí znovu žít a vycházet pospolu. Postiženého Lorenza staví do role vypravěče, který mimo obraz komentuje pravidelně se scházející spolek kamarádů. Vyslovuje i závěrečné ponaučení, že žádná jistota netrvá věčně. Zvolna plynoucí příběh se opírá o plavné pohyby kamery obhlížející rozlehlé příbytky, nenucené figurální kompozice kolem jídelního stolu i přírodní panoramata. Vyhýbá se zraňujícím konfrontacím. Převažuje tu mlčenlivost a jakási do sebe uzavřená smířenost.
Zvýrazněné dějové motivy jsou záměrně banalizované. Rozvrat manželství Antonia a Angeliky (Stefano Accorsi a Margherita Buyová) vyplynul z jeho záletného milostného poměru. Antonio si neví rady, dokonce se svěří své ženě, aby „dál nežil v přetvářce“. Manželé krizi prožívají bolestně, přitom jakoby ztišeně, snad s výčitkami svědomí. Když se manželka i milenka náhodně setkají, z jejich rozhovoru čiší téměř omlouvavá odevzdanost. Také Davide (Pierfrancesco Favino), bezmezně truchlící Lorenzův životní partner, si počíná distingovaně, jako by nechtěl přátelé obtěžovat svým zármutkem. Ještěže se najde až mateřsky obětavá kamarádka Neval (Serra Yilmazová), kterou trable, v nichž se její blízcí ocitli, nezkruší. Neváhá jim promluvit do duše.
Ke skupince kamarádů nutno připočíst i Lorenzovy rodiče, kteří se synem kdysi rozešli ve zlém. Teprve nyní poznávají, jaký vlastně byl, že ani odlišná sexuální orientace neměla nic společného s mravní zpustlostí. Když je Davide provází bytem, který si s Lorenzem společně zařizovali, zjevně na ně doléhá poznání synovy citové opravdovosti. Odstoupí od původního záměru s pohřbem a Davida pověří, aby se s Lorenzem rozloučil podle vlastního citu. Lorenzovi rodiče jsou líčeni ve výrazově tlumených obrysech, příkladní, soucitní a následováníhodní.
Ozpetek se neopájí citově vyděračskými klišé melodramatu, jen u postav zdůrazňuje smutek v duši, bezradnost a melancholii, které je zachvacují. Dívka závislá na drogách rozmlouvá s ráznou zdravotní sestrou o horoskopech, stárnoucí homosexuál (na dotaz odvětí že, není gay, nýbrž teplouš) přizná, že se oddává jen přelétavým známostem a už dávno neměl pevnější vztah. Davide uniká před tíhou ztráty do samoty venkovského domu. Ve všech případech probleskuje hluboký soucit a souznění s duševním rozpoložením mluvčích.
Nelze však přehlédnou vyumělkovanost všeho dění. Postavy jsou mondénní, stejně jako jejich počínání, mluva i zkroušené pohledy. Saturno contro je dílo navenek uhlazené a vytříbené, ale vnitřně sterilní. Stěží vyvolává nějakou emotivní odezvu, neřkuli, že by diváka dokázalo pohltit. Zušlechťující design a uvážlivá pomalost se tak stávají prázdnou nálepkou, pouhou slupkou. Načrtávané osudy původně osmičlenného kolektivu zdůrazňují všednost, avšak režisér neproniká pod často strnulý zevnějšek jednotlivých postav. Nedokáže například ozřejmit, proč právě Lorenzo tvoří středobod celé party, což určuje již scénář a vizuální podoba filmu jen upevňuje. Nic nemění ani herecké uchopení: také klouže po povrchu, schopno zachycovat vnější projevy (slzy či znehybněle posmutnělá tvář), avšak téměř nic z dalšího duchovního rozměru postav. Jen výjimečně a navíc letmo film vyhlédne i jinam – třeba do profesního zakotvení nebo povahových rysů zúčastněných aktérů.
