Pamatujete si, kdy jste poprvé ve svém životě zaregistrovala jméno Filip Renč?
Pokud si dobře vzpomínám, bylo to v prvním ročníku na VŠMU. Můj spolužák Ľubo Kostelný s Filipem natáčel Rebely.
Který z Renčových filmů máte nejraději?
Přiznám se, že z Filipových filmů jsem viděla jen Válku barev a Rebely. Říkala jsem si, že na Requiem pro panenku a Polojasno se mrknu během natáčení, ale nakonec nebyla příležitost a vlastně ani čas.
Jak jste se dozvěděla o konkurzu na Román pro ženy a jak probíhal?
O prvním kole jsem se dozvědala někdy před loňskými prázdninami od mé agentury, u které jsem zaevidovaná a která s Filipem spolupracuje. Tvrdili mi, že o mě mají zájem a poslali mi jistý dialog ze scénáře s tím, že se ho mám naučit. Do Bratislavy nás tehdy, pokud si dobře vzpomínám, přišlo asi pět holek, každá jsme odehrály, co jsme měly, a zase šly. Mně po pár dnech zavolali, že jsem postoupila do druhého kola, které se bude konat koncem srpna v Praze. Když jsem se ale dozvěděla, že z Čech si na postavu Laury vybrali Kláru Issovou, byla jsem přesvědčená o tom, že roli nakonec dostane Klára.
Jak probíhalo druhé kolo?
Na roli Lauřiny matky a jejího milence zkoušeli víc herců, takže jsme se dva dny vedle nich s Klárou střídaly a pořád dokola hrály scény z filmu, aby Filip zjistil, kdo se ke komu nejvíc hodí. Z Prahy jsem tehdy odjížděla skálopevně přesvědčená, že Lauru bude hrát Klára.
Co si myslíte, že nakonec rozhodlo ve Váš prospěch?
To vůbec netuším.
Vzpomenete si na emoce, které jste prožívala ve chvíli, kdy jste se dozvěděla, že roli Laury budete hrát skutečně Vy?
Ten večer jsem zrovna seděla doma v Košicích u televize. Zazvonil mi mobil a Filip mi oznámil, že se rozhodli obsadit mě. Vzala jsem to v naprostém klidu, vůbec nic jsem necítila. Teprve, když jsem zavěsila, tak mi po pár vteřinách došlo, co mi vlastně řekl. Rozbušilo se mi srdce a cítila jsem obrovskou radost, ale i strach zároveň.
Spala jste před prvním natáčecím dnem? Trpíte vůbec trémou před „velkými“ jmény?
Jsem hrozná trémistka. Před každým představením, i když ho hraju třeba už potřicáté, mám trému. O premiérách ani nemluvím. Nevnímám to ale jako něco zlého, beru to spíš jako pocit zodpovědnosti, abych podala dobrý výkon. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem velký strach. Nikdy předtím jsem ve filmu velkou roli nehrála. Nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, ani usnout jsem nemohla. Měla jsem strach z natáčení, z toho že tam nikoho kromě Míry Noska neznám… Naštěstí se ještě před prvním natáčecím dnem konaly kostýmové a maskérské zkoušky, takže jsem poznala kostymérky Jitku a Simonku, maskérky Lucku a Květu, asistenty režie Kačera a Fandu a našla v nich všech velkou oporu, takže když jsem přišla první den na plac, necítila jsem se jako mezi cizími. Na to, jaká bývám trémistka, jsem se cítila až překvapivě dobře. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se na ráno prvního natáčecího dne dokonce těšila.
Netřásla se vám kolena před Markem Vašutem, Simonou Stašovou, Miroslavem Donutilem, paní Zázvorkovou…?
Simonu a Marka jsem poznala už na konkurzu, takže kolena se mi před nimi netřásla. Ze Simony jsem měla zprvu možná trošku strach, protože na konkurzu na mě působila lehce odměřeně, jako člověk, který si hned tak někoho k tělu nepustí. Ale byl to omyl! Od první chvíle byla skvělá. Užila jsem si s ní spoustu legrace a hrálo se nám spolu bezvadně.Největší radost jsem měla ze seznámení s paní Zázvorkovou. Je to obdivuhodná žena a herečka. Vždycky když osvětlovači připravovali scénu, všichni jsme se sesedli okolo paní Stelly jako malí školáci okolo paní učitelky a poslouchali příběhy a historky z jejího života. Bylo to něco úžasného. Má jedinečný smysl pro humor. S panem Donutilem jsem točila jen dva dny, ale i tak to pro mě bylo nezapomenutelné setkání.
K žádnému konfliktu na place nikdy nedošlo?
Samozřejmě, že byly dny, kdy všechno nešlo úplně hladce, ale takových okamžiků moc nebylo. Myslím, že celkově to bylo velmi příjemné natáčení už díky tomu, že se točilo na tolika různých místech: ve městě, v baru, v zoo, v metru, v obchodním domě, v různých bytech, ve studiu, na hřbitově, v krematoriu a zlatým hřebem celého natáčení byly Kanárské ostrovy a Vysoké Tatry.
Scénář od vás žádal zahrát řadu intimních scén. Jak jste to zvládala?
Po přečtení scénáře jsem z nich byla trochu vystrašená. Naštěstí je Filip na place nechtěl až tak detailně a názorně, jak byly popsané ve scénáři, takže se nakonec ukázalo, že jsem se bála zbytečně.
Co pro Vás tedy bylo na celém natáčení tím úplně nejtěžším?
Nejvíc mě vyčerpávalo noční natáčení, obzvlášť když jsme točili venku v mrazu a já měla na sobě jen kratičkou sukni a tenký kabátek. Jsem zimomřivý člověk, který ze všeho nejvíc miluje teplo, takže tohle nebylo nic pro mě. Radši se ani neptejte, v čem všem nabalená doma přes zimu spím.
Psala jste si někdy deníček? Kdybyste si měla psát deníček z natáčení Románu pro ženy, co bychom se v něm dočetli?
Deníček jsem si psala někdy na základní škole a i tehdy mi to vydrželo jenom měsíc. Jsem na to příliš líná, nebaví mě to. Ale ke konci natáčení jsem docela litovala, že jsem si během natáčení nějaký aspoň velmi stručný deník nepsala. Všechno se totiž událo tak rychle a bylo toho tolik, že jsem ke konci natáčení občas ani nevěděla, kde a co jsme točili dva dny předtím. Dodneška mám v hlavě chaos a na spoustu věcí si vzpomínám jen matně. Nad konkrétními detaily převažuje jen pocit, že to všechno bylo moc fajn.