O čem je film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště?
O tom, jak Václav Hrubeš zabil Indiána v sobě. A jak Josef Mareš zjistil, že chyba je v něm. A taky o tom, jak podivuhodně se žije v Čechách roku 2005.
Nemohl byste to trochu objasnit?
Film Hrubeš a Mareš je o tom, jak může kýč zabít člověka. Kýčem přitom myslím tragický posun mezi absolutní krásou a lacinou tretkou. Vzniká většinou tak, že se něco původně velkého, krásného a zářícího nepodaří a zbude z toho něco nemravného, blikajícího a laciného. Směšného a trapného. A právě o téhle směšné trapnosti příběh z různých úhlů vypráví. Jedna verze scénáře měla podtitul: Blbá smrt a krásný pohřeb v České republice. A ještě jiná: Tragédie navzdory osudu.
Jak vznikl nápad natočit po Nudě v Brně film o smrtícím přátelství?
My jsme původně chtěli natočit film Marie Kabrhelová žije, pojednávající o smrti význačné funkcionářky na českém maloměstě. S Honzou Budařem jsme měli v plánu začít psát ve Splitu, kam jsme jeli před dvěma lety na prázdniny. Honza je ale hypochondr a při představě, že bude psát o umírání, propadl panice, abychom tu smrt nějak nechytili. Byl nás tehdy vyprovodit na nádraží - jeli jsme se ženou o týden dřív. Na peróně stál nějaký pán a hrozně nešikovně se tam loučil s nějakým druhým pánem. Bál se ho obejmout, aby nevypadal, že je teplý – ale evidentně chtěl. Tak místo toho hrozně nahlas hovořil. Semlel Boha, krizi sociální demokracie, Vinnetoua i strach ze samoty – a byl při tom tak afektovaný, až cestující v rozpacích odskakovali od oken. To se nám zalíbilo. První verzi scénáře jsme pak měli hotovou za šest dní.
Ale v Hrubešovi a Marešovi přece není žádný pán, co se zbytečně loučí na nádraží…
Ale je. To je nakonec ten tatínek Hrubeš na ruzyňském letišti. Film jsme pak dopisovali dál a dál, až z toho byl příběh o tom, jak pošahaný slovenský režisér Karpatti přijede do Prahy zničit život českému revizorovi. Stane se – a celá Praha se na čtyři vteřiny zachvěje.
Neznervózňuje vás, že se vám příběh i postavy třeba úplně vymknou z rukou?
Já jsem na to zvyklý z divadla – poslouchat a zvažovat, kam nás to samo vede, a neznepokojovat se zbytečně, když to není jasné předem. Už jsem si ověřil, že jsou-li věci ryzí a pravdivé, mají tendenci samy k něčemu směřovat.
Václava Hrubeše hraje Jan Budař. V tom jste měl od začátku jasno, že to bude právě on?
Kdepak. Dokonce jsem Honzovi zkušebně navrhl, abychom zrušili to nikdy nevyslovené pravidlo, že hlavní roli v našem filmu dostane vždycky on. Honza byl tak hodný – a nezlobil se. A hlavně: v tomhle filmu je hrozně těžké určit, kdo je tam hlavní postava. Hlavní postava je český osud.
Hrubeš je revizor – jak se díváte na tohle povolání?
Vlídně. Oni dobře vědí, že nejsou populární a cítí to pohrdání, které se rozleje, když vytasí placku. Snaží se krásně o nadhled, chtějí být profesionální a zdvořilí, ale je jim v duši nehorázně teskno, když vidí, jak jsou nemilovaní – ale málo platné, někdo tu svinskou práci dělat musí. A tak vstupují do tramvají, metra i autobusů a doufají, že to tentokrát proběhne klidně a přátelsky – anebo, že ani na žádného černého pasažéra nenarazí – a zároveň se těší, že tam přece jen nějaký ten zpupný mizera bude a oni dostanou pochvalu za jeho dopadení. Takže doufají v tu lepší variantu, ale podstata jejich údělu spočívá v tom, že ta lepší varianta je vždycky ta horší. To je bezesporu úžasné.
Žijeme v podivné době. Každý den si koupíme noviny, úplně zmateni jdeme do práce, kterou nemilujeme, na schodech líbáme manželku, na kterou nemáme čas. V práci sníme o cestách, které nikdy nevykonáme, anebo vykonáme, celou cestu v letadle se ale bojíme, aby nespadlo. Chroupeme mrkev nad Bruselem, bez Boha, bez víry, bojíme se smrti, chceme být lepší, moudřejší a laskavější, ale nikdy to neřekneme nahlas. Večer se už zase díváme na zprávy, je nám líto papeže i francouzských fotbalistů, jiná noční letadla s jinými revizory vznášejí se nad našimi hlavami jako fantomy – a my o nich ani nevíme, je nám smutno ve tři hodiny ráno na půdě. Nicméně i to je úžasné.
Z tohoto hlediska budou revizoři opravdu tragičtí hrdinové. Tragicky ve filmu dopadne i Josef Mareš v podání Richarda Krajča. V českých filmech hraje obvykle všelijaké vykutálené grázly, kdy tragicky dopadnou spíš všichni kolem něho. Ale Mareš je jiný – proč jste do téhle role obsadil právě Richarda?
No mimo jiné právě proto – protože je to velká křivda na něm spáchaná - že vyfasoval nálepku mrchochlápka. On přitom umí zahrát kohokoli. Nicméně když jsem mu nabídl roli dobráka Mareše, několikrát se ujišťoval, jestli nejde o omyl. Ale nešlo.
Vy jste už mnohokrát prohlásil, že vás nezajímají snadné příběhy bez bolesti a snadné konce bez katarze. A taky vás nezajímá, když výborní divadelní herci hrají ve filmech levou zadní. Podle čeho si své herce vlastně vybíráte?
Výborných českých herců sice není moc, ale pořád je jich víc, než člověk stačí obsadit do konce života. A tak si vybírám ty, co budou i v těch nejpošetilejších chvílích stát při mně. Takové, kteří mi pomůžou překonat všelijaké krize – jistoty, vztahů, víry – všechny ty příšerné situace, co mě při zkoušení a teď tedy i při filmování nutně provázejí a ničí. Takže obsazuji lidi, které mám rád a můžu se spolehnout, že mě v tom nenechají, protože mají odvahu, talent a srdce. No a těch je nakonec vždycky jenom pár.
Po vašem druhém filmu už lze říct, že máte nadstandardní vztahy s českými divami: po Evě Urbanové, která nazpívala ústřední píseň pro Nudu v Brně, se v Hrubešovi a Marešovi objeví i nejpopulárnější česká zpěvačka Lucie Bílá. Čím si ty slavné ženy získáváte?
Ani nevím. Vztahy mezi námi panují opravdu vlídné, Lucii mám rád. Pomýšlel jsem dokonce na to, že bych jí ve filmu dal významnější roli, ale už na straně 23 měla ležet úplně nahá na gauči, tak to raději nevzala. Během natáčení mi nicméně psala povzbudivé esemesky, projde ve filmu aspoň úplně oblečená a taky zařídila, aby tam vystoupil Karel Gott. A za to všechno chtěla symbolickou jedinou korunu, kterou jí ostatně pořád dlužím.
Po Nudě v Brně jste říkal, že točit film je šílenství. Je to po Hrubešovi a Marešovi lepší, nebo je to pořád takový běs?
Spíš bych měl říct, že točit film je šílenstvím – pro mne. Potkávám spoustu filmových režisérů, kteří vůbec šíleně nevypadají. Ale pro mě je natáčení pořád adrenalinový zážitek, cítím se jako ten, kdo se bez pilotního kurzu statečně přihlásí k řízení dopravního letadla, pak se zatajeným dechem kouká na všechny ty budíky, světýlka a páky a nemá ponětí, k čemu jsou. Může mě sice hřát, že jsem ten velký a drahý stroj hned napoprvé nerozsekal, taky nasbírané zkušenosti se hodí – člověk se cítí přece jen o něco jistější – ale pořád to má nádech strašidelného životního rizika. Nicméně si taky myslím, že to není pro diváky důležité – za jakých hrozných okolností film vznikal. Důležitý je jeho smysl.
Jaký smysl má tedy váš nejnovější film?
Nejdůležitější je nenechat si ukrást svůj osud. Smrt reality show!
Máte nějaké krédo nebo motto, ptá se ve filmu redaktorka Pavly Tomicové z imaginárního časopisu Celebrity. Takže: máte nějaké krédo nebo motto?
Jako divadelní režisér jsem užíval biblicky laděného motta „kdo do tebe kamenným divadlem, ty do něj alternativním“. Jako filmový režisér bych už pomalu měl něco přidat – třeba „kdo do tebe nízkorozpočtovým filmem, ty do něj vysokoobrátkovým“. Ale možná ještě chvíli potrvá, než se dopracuji k definitivní verzi.
