Natasha Arthy, režisérka filmu Starý, nový, půjčený a modrý na fotce vypadá jako vikingská válečnice: dlouhé copy, vysoké boty po kolena a tak, znáte to. Naživo je to však velice vstřícná, skromná a skoro až stydlivá slečna - a skutečnost, že má za sebou řadu filmů pro děti, k ní člověku najednou "sedne" jako přirozená součást charakteristiky. Rozhovor proběhl na terase hotelu Thermal v průběhu karlovarského filmového festivalu, kdy Natasha Arthy ještě netušila, že Starý, nový, půjčený a modrý vynese představiteli jedné z hlavních rolí Björnu Kjellmanovi cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Björn Kjellman ve filmu hraje poděsa Thomsena, který se po dvou letech vrací z Keni říct Katrine, že ji miluje. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se Katrine neměla za dva dny vdávat za Jonase, kdyby Thomsen před dvěma lety zčistajasna neopustil její sestru Mette a kdyby Thomsen sám nebyl HIV pozitivní... Po úvodních zdvořilostech ohledně krásy našich domovských měst i Karlových Varů jsme se tedy se slečnou režisérkou dali do práce.

Vaše předchozí filmy využívaly hodně fantaskních motivů - hlavně váš celovečerní debut, muzikál Zázrak (Mirakel). Teď jste najednou stylově obrátila o 180 stupňů a natočila film podle zásad manifestu Dogma 95. Udělala jste to tak záměrně, nebo jste Starý, nový, půjčený a modrý natočila podle svého a ukázalo se, že zásady Dogmatu splňuje?
Já bych film podle Dogmatu dělat nemusela; to scenáristka Kim Fupz Aakeson chtěla natočit dogmafilm. Po mně to ostatně chtěli už dvakrát a já dvakrát odmítla, protože své filmy ráda natáčím po svém. Ale taky se mi líbí, jak píše ta scenáristka! (smích) To ona přišla s původním příběhem Starého, nového... a já si řekla, že to s tím Dogmatem holt nějak zvládnu. Ten příběh je tak moc o lidech, které znám, a o mně samotné, že jsem skoro neváhala. Ale když jsem hned na začátku zjistila, jak moc se budu muset všem těm pravidlům podřizovat, málem jsem to vzdala. Taky jsme o nich hodně diskutovali, protože jsem ve filmu opravdu moc chtěla mít hudbu; člověk, který ji měl na starosti a se kterým jsem spolupracovala už dřív, mi tehdy řekl, že si musím přestat stěžovat a vzít ta omezení jako inspiraci, protože s sebou přinášejí úplně jiný způsob práce. Nemohla jsem najednou používat tolik nástrojů... A právě to pro mě nakonec bylo nejpřínosnější.

Ptal jsem se proto, že Zázrak byla velká produkce s mnoha triky a náročnými kostýmy - a teď jste se bez nich musela cítit jako svázaná, nebo ne?
Ne, to je to zvláštní. Já totiž někdy zapomínám na herce a na příběh samotný, protože mě svádějí všechny ty hračky okolo. Vizuální stránka filmů mě baví taky proto, že sama ráda fotím. Hrát si s triky a vizuální stránkou věci jsem v tomhle filmu moc nemohla, a to mě mnohem víc připoutalo k příběhu a hercům. Hodně jsem se z toho naučila. Už nikdy nebudu točit film podle Dogmatu, ale budu i nadále používat plno věcí, které jsem se díky němu naučila.

Vždycky jste dělala filmy pro děti a teď najednou film pro dospělé. Jak k téhle změně došlo? Bylo to kvůli té scenáristce?
Ne. (pauza) Stalo se to prostě proto, že... Nevím. Prostě jsem si dovedla představit, že takový film natočím. Každý den - no, spíš každý týden se ke mně dostávají různé historky a příběhy ze života a hodně z nich by se dalo zfilmovat. Ale protože sama scénáře nepíšu, protože vždycky spolupracuju se scenáristou, musela jsem nejdřív v nějakém cizím scénáři najít sama sebe; jinak by pro mě bylo obtížné takový film natočit. Na scénář, ve kterém najdete aspoň kus sama sebe, nenarazíte každý den. A ve Starém, novém... jsem sebe našla pořádný kus. Myslím si, že hlavní hrdinka, Katrine, je dost děsná: nejdřív je to taková zkažená holčička, chová se k ostatním strašně, protože zevnitř sebe nedokáže vycítit, co má dělat. Myslím, že každý z nás sám sobě dluží najít uvnitř sebe to, co opravdu cítí, a pak se podle toho chovat, protože jinak si budeme později nadávat a zahořkneme jako rodiče některých z nás, kteří museli dělat to, co od nich ostatní lidi čekali. Vždyť my máme vlastně velkou kliku, že se můžeme rozhodovat sami za sebe - nebo aspoň u nás v Dánsku.

Katrine se tedy naučí říkat věci, na kterých záleží, zpříma - ale myslíte si, že je vždycky zdravé říkat pravdu?
V tomhle příběhu jde o to, že věci přijdou strašně rychle a ona se musí rozhodnout. Je strašné, co udělá svému příteli a že ho opustí přímo v kostele před oltářem, nicméně v životě se někdy prostě musíte rozhodovat i s vědomím, že to ostatním může ublížit. Čím víc jste si ale vědom sám sebe, tím míň potom budete lidem ubližovat. Neříkám, že máte jít egoisticky za svým srdcem, "kašu na všechny ostatní"...

...ale to právě podle mě dělá Thomsen, protože je mu jedno, že se přižene dva dny před svatbou, a...
Ale on neví, že se Katrine s Jonasem budou brát! On se přece vrátí, aby Katrine řekl, že ji miluje.

Dobře, tak se zachová velice nezodpovědně dva roky předtím, když uteče do Afriky. A zároveň prosazuje pravdomluvnost, která jde ruku v ruce s odpovědností. Jak jdou tyhle dvě věci dohromady?
On předtím chodil s Katrininou sestrou. A já si myslím, že když se člověk zamiluje do sestry své přítelkyně, tak je docela dobrý nápad na chvíli zmizet. Možná to tak není, ale já si to myslím. Jinak by to bylo pro všechny dost těžké. Chápu, proč to udělal. Je to strašná situace bez šance na happyend. A já nevím, jestli je to z toho filmu poznat, ale Mette ví, že Katrine a Thomsen jsou do sebe zamilovaní. Takže si taky myslí, že se oba chovají jako rozmazlení fracci - že jsou zbabělci, kteří nedokážou jít s pravdou ven. Vlastně je to svým způsobem příběh o dvou zbabělcích (smích).

Mohli by se z toho aspoň poučit.
Já doufám, že se z toho poučí. Ale nemyslím si, že by ten příběh měl takovýhle happyend: nevíme, co s těmi dvěma bude potom. Víme, že Katrine už umí být upřímná sama k sobě, ale na druhou stranu teď má HIV pozitivního přítele a těžko říct, co se bude dít dál. Není to lehká volba, ale konečně je to aspoň volba od srdce.

A co se stane s Mette?
No, já doufám, že se cítí být volná. Nevím, jestli ten pocit znáte, ale když strašně dlouho čekáte, že se něco stane, a pak se to skutečně stane, je to jako vysvobození. Můžete zase pokračovat v životě.

Ten film vypadá, jako byste se při natáčení moc dobře bavili. Je to pravda? Ty divoké rozlučky se svobodou v něm... Znala jste ty herce už předtím, nebo jste se s nimi seznámila až při natáčení?
Ano, byla to spousta legrace. To je samo sebou, když je parta stejně starých lidí nějakou dobu pohromadě. A ten příběh je tak podobný skutečnému každodennímu životu, že se v něm každý může nějakým způsobem najít. Nebyl problém natočit ty scény tak, jak měly vypadat, protože každý z nás se někdy opil, každý někdy čekal na někoho, kdo nikdy nepřišel, každý ze sebe někdy udělal pitomce...

A kde jste vzali toho psa?
Myslím, že jsme ho našli na internetu. Přijel až z toho nejvzdálenějšího kouta Dánska, což od něj bylo strašně milé.

Je to psí herec, nebo prostě pes?
Myslím, že už někdy něco nafotil, ale herec to rozhodně není. (smích)

Měli jste nějaké problémy s natáčením v kostele?
Ne.

Použila jste ve filmu nějaké vlastní zkušenosti ze svateb nebo rozluček se svobodou?
Ne. Nejsem vdaná a rozlučkové večírky přímo nesnáším. Myslím si, že to je skutečně pitomý vynález, ale určitě se dají provést na hodně různých způsobů. Myslím si, že člověk vždycky využije všechno, co se mu hodí z jeho vlastního života nebo z historek, které slyšel od přátel. Je snadné si představit, že se tenhle příběh stal. Nezažila jsem ho, ale byla jsem například na spoustě podobných pitomých pařeb a dovedu si taky představit, že bych byla jednou z jeho postav. Nejtěžší ovšem bylo, když ten film šel do kin. Normálně, když dělám dětské filmy, tak pojednávají o dětech, které jsou aspoň o deset patnáct let mladší než já, takže je pro mě velice snadné udržet si od toho příběhu odstup a bavit se o něm. Tentokrát to bylo mnohem složitější: natočila jsem film o lidech stejně starých jako jsem já a najednou jsem se bůhvíproč cítila mnohem zranitelnější a nervóznější. Ne proto, že by se mi ten film nelíbil: bylo to prostě... mnohem ožehavější.

Jak dlouho jste Starý, nový, půjčený a modrý natáčeli?
Šest týdnů.

To je určitě mnohem míň než kolik trvala výroba vašich předchozích filmů. Líbilo se vám pracovat tímhle pružným způsobem, že se prostě zvednete a natočíte film?
To asi záleží na tom, jaký příběh chcete vyprávět. Další film, který chci natočit, bude daleko, daleko složitější, a já jen doufám, že na něj budu mít opravdu hromadu času, protože tentokrát stejnou metodu použít nemůžu. Bude to o starém muži a malé holčičce a já starým mužem nikdy nebyla, takže mi chvilku potrvá, než se do toho dostanu. (smích)

Kdy byl film uveden v Dánsku?
V lednu.

A jaké byly reakce?
Velice příznivé. Ale myslím si, že fakt, že byl ten film propagován jako komedie pro mladé, způsobil, že jej viděli skoro jenom mladí lidé. Zajímavé pro mě bylo, co mu říkali starší diváci: některé z nich Starý, nový... dost pobouřil - zejména tím, jak v něm používám motiv HIV pozitivity. Někteří lidé si myslí, že to není zrovna věc, která by se měla používat v komedii. Já o Starém, movém... jako o komedii neuvažuju, ale tihle lidé ten film tak chápou, a pro ně to bylo... příliš. Já přitom HIV pozitivní lidi znám a vím, že někdy mají hodně černý smysl pro humor a nevnímají sami sebe jako smrtelně nemocné, jinak by se zbláznili. Ještě před natáčením jsem přemýšlela, jestli to s tím HIV není moc, ale řekla jsem si, že to bude OK. (smích)

Myslíte si, že Dogma 95 nějak koresponduje s protestantskou morálkou severských zemí, kde vzniklo?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Jak to myslíte?

No, Dogma asi nemohli vymyslet ve Španělsku nebo v Itálii.
Ano, to je pravda. Ale zvláštní je, že jakmile dostanete tyhle restrikce, tak... Já jsem se zkrátka nikdy necítila tak svobodná jako když jsem natáčela tenhle film. Díky pravidlům jsem se naučila svobodě. Cítila jsem, že můžu říct, tak jo, jdeme na to, natočíme teď tohle a potom tohle, nemuseli jsme čekat, než se scéna zasvítí, mohli jsme pořád improvizovat...

Podle Dogma 95 se netočí v ateliérech, nýbrž přímo v reálných prostředích. Bylo to pro vás něco nového?
No, dělala jsem hodně i pro televizi a u nás v Dánsku televize nemá moc peněz, takže jsme taky často museli vyrazit do reálných prostředí. Už jsem si to zkrátka vyzkoušela, ale ne v takové míře.

Platilo pravidlo reálných prostředí i pro tu psychiatrickou kliniku?
Ano, i to byla skutečná nemocnice. Prázdná. Zrovna to křídlo renovovali.