Odhalíte nám, proč se váš nejnovější film jmenuje Medvídek?
Medvídek – to může být roztomilá plyšová hračka, ale medvídek umí být taky divokou šelmou. Chtěl jsem, aby film v sobě měl všechny polohy, aby se pohyboval po linii od laskavosti k dravosti, aby byl nabitý emocemi i humorem. Abychom dokázali jak potěšit, tak vzrušit. Jsou takové základní věci, jimiž lze publikum strhnout: Buď ho lze oslnit výpravnou podívanou, nebo mu odhalit, co nevědělo, nebo ho pobavit tím, že mu předvedete něco, co důvěrně zná. Proč se divákům tak líbily Pelíšky? Jsou tam totiž v poutavé formě zahalené příběhy, které nemusí být zábavné, když je člověk prožívá. Ale když se o nich vypráví nebo se na ně vzpomíná či dívá zvenčí, pak jsou nesmírně humorné. To je princip, o jaký nám jde.
Jak byste svou komedii charakterizoval?
Je o různých podobách lásky. Tři partnerské dvojice, ztvárněné Jiřím Macháčkem s Táňou Vilhelmovou, Romanem Luknárem s Aňou Geislerovou a Ivanem Trojanem s Natašou Burger, prožívají odlišný typ vztahu. Dá se říct, že film může být přínosný pro šestnáctileté, protože uvidí celkem spolehlivě, co je čeká. Můžou se bavit tím, že to ještě není na spadnutí! Hlavními hrdiny jsou tři kamarádi z gymplu (a jejich manželky), a už tím jsme se snažili evokovat prvek klukovského přátelství, ať už v přátelském mejdanu, nebo v hádkách – vzdálenost od klukovských let je skutečně relativní. Třicátníci zase uvidí, jakým způsobem žijí, takže si můžou s hrdiny poplakat, a pokud takovým způsobem nežijí, taky se pobaví. Pro starší generaci to zase může být příjemná vzpomínka, protože už to mají za sebou.
Jako filmová dvojice zosobněná Věrou Křesadlovou a Jiřím Menzelem?
S paní Křesadlovou jsem se seznámil, když jsme natáčeli australskou část Horem Pádem. Jiřího Menzela obdivuji, je to jeden z mých režisérských vzorů. Obdivuji i jeho herectví. Viděl jsem kdysi v Činoherním klubu několikrát Penzion pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka. Menzelova kreace tam byla nezapomenutelná. Věra Křesadlová a Jiří Menzel jsou svým způsobem zároveň symboly 60. let – člověk s nimi má nějak spojené tohle světlé období české kinematografie. Zároveň je v obou přítomna laskavost a životní nadhled, jak jsem mohl osobně poznat. V postavách Romanových rodičů, jak je napsal Petr Jarchovský, je zřetelně znát právě takový nadhled nad vlastními slabostmi. Je to velice pozitivní dvojice. A pozitivního není nikdy dost.
Nejenže si užijeme klukoviny dospělých chlapů, i ženský živel je působivě zastoupený, ne? Lze tam cítit i ženskou solidaritu!
Kromě nejčastěji citovaných hereček Ani Geislerové a Táni Vilhelmové bych ještě připomněl Kláru Issovou, Natašu Burger a slovenskou herečku Zuzanu Fialovou. Že se to této ženské sestavě tak povedlo, je i zásluhou Petra Jarchovského - píše ženské postavy čím dál líp. Už od Pelíšků, kde byla nezapomenutelná Simona Stašová nebo Emília Vášáryová nebo Kristýna Nováková, se vlastně stále zdokonaluje. Mně pak komunikace s herečkami vyhovuje, protože nestavíme na vodě, stavíme na něčem, co je pravdivé v základech. Aňa se v Medvídkovi představí v tak protikladné roli, v jaké ji ještě nikdo neviděl.
Tušil jste předem, že tak věrohodně ztvární i postavu tak protikladnou k jejím předešlým?
Aňa je univerzální herečka. Může hrát fatální krásky i intelektuálky i přihlouplé cuchty – jako ve vynikající česko-anglické komedii Sklapni a zastřel mě nebo patologicky nemocného člověka jako ve Slámově Štěstí. Ale to není hlavní hodnota jejího herectví. Ta hlavní je v tom, že divák zapomene, že je to jen herec. Dociluje se toho třeba i drobnými detaily. Například Táňa Vilhelmová, která je nedlouho maminkou, mohla uplatnit detaily mateřství. Ve filmu hraje celá řada dětí, i náš tehdy dvouměsíční Jonáš. Poměrně velkou roli dostala dcera Jiřího Macháčka Berta, tehdy čtyřletá. Autenticky působí na plátně okamžiky, kdy spolu hrají skutečný táta a skutečná dcera.
Nebyla z toho vaše manželka vyplašená, že bude Jonášek hrát?
On nehraje, on účinkuje! V břevnovském klášteře, kde se točila také část Medvídka, jsme potom Jonáše skutečně křtili – Prokop Siostrzonek, který ho filmově křtí, ho pokřtil o dva měsíce později i ve skutečnosti. Tamní prostředí máme rádi. Když jednou přišla manželka Lenka s Jonášem do kláštera, malý začal plakat. A tak ho v sakristii nakojila. Málokdo měl asi to štěstí, že kojil nebo byl kojen v sakristii břevnovského kláštera! A dnes nás těší, že máme malinkého Jonáška natočeného ve filmu.
Z filmu se zdá, že při natáčení byla pohoda a že jste se všichni dobře bavili.
Chtěl jsem herce maximálně zapojit. Točil jsem například v bytě přátel, kde jsem zažil lecjakou oslavu, takže jsem věděl, že si majitelé potrpí na klasickou hudbu. Když si tedy Aňa jednou zabroukala melodii z Čajkovského, lehce jsme tam našli CD s touto hudbou. Aňa si tím rozhodla stimulovat psychický stav své postavy – jakmile bude potřebovat plakat, pustí si to. A Čajkovského jsme pak ve filmu také použili. Totální improvizací byla též scéna chlapského mejdanu. Pouštěli jsme si v tom bytě Suzi Quatro a kluci při ní začali řádit a blbnout. Připadalo nám to tak unikátní, že jsme hned pustili kameru a nechali kluky improvizovat. Pak jsme už jen dotočili scénu, jak se k tomu chystají. Takovými detaily herci ovlivňovali konečnou podobu filmu. Je příznačné, že si tam každý mohl dát něco osobního, že se účastnila malá Berta nebo že jsme natáčeli v bytech přátel. Prozradím něco, co je trochu košilatější, ale vlastně symbolické. Táňa Vilhelmová nechtěla být zcela ztotožňována se svou postavou, a tak už na kostýmových zkouškách prohlásila: „V žádném případě nebudu hrát ve svém oblečení!“ Nakonec skoro všechno hrála ve svém. Snažil jsem se totiž herce přesvědčit, že film zasáhne tím víc lidí, čím bude osobnější.
Postavy v Medvídkovi v sobě nesou optimistický náboj. Jako by říkaly: Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Pozitivní je to jistě v tom, že si tam najdete humor a nadhled a nadhled postav nad sebou samými. Holky tam své přátelství ještě utuží a na všem je znát osobní vklad.
K charakterizaci snímku jste jednou užil také bonmotu: Medvídek je o Samotářích, kteří se oženili. Stojíte si za tím stále?
V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného, mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.
Už v mottu Medvídka se mluví o mužském a ženském principu. Znamená to, že spolu oba principy bojují?
Měl jsem hezký zážitek, když jsem viděl před patnácti lety komedii Woodyho Allena Manželé a manželky. V kině se vždycky strhl smích, za chvilku další. Zdálo se mi, že každé to zasmání se liší od předešlého. Dal jsem si pozor a zjistil, že se smáli jen kluci, když padl určitý fór, a holky vedle mě jen koukaly, čemu se asi smějí. Pak zase propukly ve smích holky a kluci si říkali: Co může být zrovna na tomhle vtipného! – A mým přáním je, aby tak působil i Medvídek, aby nabízel specifickou zábavu pro všechny.
