Jak byste představil Anděla Petronela, kterého hrajete v pohádce Anděl Páně?
Popleta, velké dítě, vejtaha, který přeceňuje své schopnosti a síly. Díky spravedlivému trestu, který mu vyměří Bůh v podobě Jiřího Bartošky, to jest, že musí na Zemi napravit alespoň jednoho hříšníka, napraví, v podobě žebravého mnicha, sebe.
Hrajete rád v pohádkách? Co vás zaujalo na této, že jste se rozhodl roli přijmout?
Moje základní kritéria pro přijetí role jsou: dobrý scénář, režisér a kolegové. Z těchto důvodů jsem v poslední době pohádky moc nedělal a ze stejných důvodů jsem nabídku na roli Petronela v režii Jiřího Stracha a podle scénáře Lucie Konášové rád přijal. Pohádka má vtip, přirozené poselství, které nemoralizuje, a to je zvlášť pro dětského diváka důležité. Jirka Strach je pohodář a během natáčení jsme se hodně sblížili. Zvlášť za dlouhých šumavských večerů u sklenky jamesona, kde jsme s ostatními kolegy pány kameramany Petrem Polákem a Láďou Douskem probírali nejen to, co budeme zítra točit. Z toho vyplývá, že pohádka je natočená v reálu, dokonce na sněhu, což jí dodává neopakovatelnou atmosféru. A taky je to pohádka nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Což já jako rodič mohu potvrdit. Takže zkrátka a dobře jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.
Je rozdíl hrát pro dětského diváka? Přemýšlel jste při hraní, jak to budou děti vnímat, zda to pochopí apod.?
Děti jsou určitě mnohem vnímavější na nějakou faleš. Já se ale snažím vždycky hrát co nejautentičtěji, tak jsem to vlastně ani moc nerozlišoval. Sám žánr a styl pohádky a přesná představa režiséra mi ani neumožňovaly vybočovat.
Viděli už pohádku vaši synové a co na ni říkali?
Viděli pouze ve střižně tři minuty a měli co dělat, aby mě poznali. Protože jak v podobě Anděla, tak v podobě žebravého mnicha si vskutku nejsem moc podobný. Což je další věc, která mě moc bavila.
Máte rád pohádky? Jaká je vaše nejoblíbenější?
Ano. Šíleně smutná princezna a Dařbuján a Pandrhola a Jak se Franta naučil bát, kde si titulní postavu zahrál můj otec.
