„Děsí mě, že bych zapomněl česky,“

Čím to, že i přes nemožnost mluvit česky, máte stále tak skvělou češtinu?

Děkuji za kompliment. Děsí mi představa, že bych česky zapomněl. I když je pravdou, že mnohdy prožívám jistou formu schizofrenie, která je v tom, že mívám sny v obou jazycích. Někdy jen v češtině. A právě to mi asi pomáhá. Především je to asi díky tomu, že hodně čtu v češtině. Čtu, kdykoliv mám příležitost. Když jsem v roce 1969 odcházel, vzal jsem si s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera, je to krásná kniha o češtině, ve které si velmi často listuji. V neposlední řadě je to mou láskou k češtině. Je to přeci tak krásný jazyk, byla by škoda, kdyby mě opustil.

Obdržel jste cenu za dlouhodobý přínos českému filmu. Skoro čtyři desítky let žijete v zámoří, cítíte se ještě českým režisérem?

Určitě se cítím být českým filmařem.

V šedesátých letech jste v tehdejším Československu stačil natočit jediný film Intimní osvětlení, avšak také jste jako spoluscénárista podepsán pod většinou filmů, která doma natočil Miloš Forman, který z nich je vašemu srdci nejbližší?

Ježíš, to je hodně těžká otázka. Mám je rád všechny. Nikdy jsem o těch filmech takto nepřemýšlel. S každým mám spojené jiné vzpomínky. Myslím, že je mám rád všechny, ke všem mám velmi vřelý vztah.

Jedna taková vzpomínka se prý vztahuje i k Janu Vostrčilovi, kterého jste pro filmy Miloše Formana sám objevil?

Jo, jo nejdřív mě vyhodil. To bylo tak hledali jsme v Kolíně vhodnou osobu pro jednu postavu. Já jsem úplnou náhodou narazil na vojenskou kapelu, kterou dirigoval právě Vostrčil. I přesto, že se mu do filmování nechtělo, zůstal u filmu poměrně dlouho. Byl fenomenální.

Jak vidět, jste stále ve výborné kondici, nezláká Vás, po vzoru vašeho vrstevníka Jiřího Menzela, příležitost vrátit se u nás k režii?

Rozhodně bych rád. Pevně doufám, že to jednou vyjde.

Děkuji za rozhovor.