|
Rodina je to velmi zvláštní – matka před několika lety utekla s mladíkem o 20 let mladším než ona, Otec je známý fotograf převážně rodinných portrétů, avšak v soukromí transvestita. Syn, jménem Filament, je v pouličním gangu, kde ještě s jedním vyšinutým mladíkem a dívkou s IQ Barbie přepadají bohaté manažery, krátící si cestu domů pěší procházkou. A konečně dcera se rozvedla s mafiánem, který ji neustále jezdí i nyní dělat návrhy, navíc je náměsíčná a bratr ji v noci musí hlídat.
Příběh vlastně tento snímek – obdobně jako český zástupce na podobné téma, Smradi – nemá, sledujeme jen výseky ze života této současné „rodiny“, již se snad jen otec snaží udržet pohromadě za každou cenu. Není se co divit – každý den fotí ve svém ateliéru šťastné rodiny a dělá jejich rodinné portréty. A tak když se vrátí manželka, syn ji sice odmítne, ale otec ji bez otázek přijme – a ačkoliv do té doby působil jako bačkora, náhle v sobě začíná cítit jakousi vnitřní sílu.
Syn rovněž není spokojen se životem povaleče, ale jeho pracovní nasazení brzy zbrzdí jeden bývalý užvaněný spolužák, jemuž by za jeho řeči o prosperitě podniku a kladech managementu vrazil pěstí do obličeje asi každý. Navíc bratr svou sestru musí hlídat při jejích nočních procházkách.
Jestli vám to zní šíleně, vězte, že všem podobným šílenostem není konec, že minimálně další dvě tři odhalení vás nadzvednou na židli a řeknete si, to snad nemyslel ten režisér vážně? K tomu ještě připočítejme pro nás nezvyklé a neobvyklé japonské expresivní herectví ...
Jenže – rozhlédne-li se člověk kolem sebe po skutečném světě, není ten ještě šílenější? Po světě, kde děti rodiče zabíjejí pro stovku na pivo? Světě, kde matka zabije v opilosti dceru, tu před tím ještě pro jistotu také opije a nakonec někde ukryje?
Možná právě proto se pokusil režisér poněkud vyburcovat naše cítění a poukázat na tradiční hodnoty, o nichž si myslíme, že se přežily, v trochu jiném světle. Abychom nakonec – možná – poznali, že tradiční hodnoty jsou právě proto tradiční, že jsou ověřené a fungující víc a líp než neověřené, ale prý moderní či již rovnou postmoderní.
