Že studio Walta Disneyho přišlo o postavení špičkového producenta animovaných snímků, na to jsme si už zvykli. Zejména jeho přestup na počítačově animované 3D filmy přináší jedno zklamání za druhým. Strašpytlík (2005) a Divočina (2006) se s výraznějším ohlasem nesetkaly – a zaslouženě. Třetí, a zatím nejúspěšnější, pokus o návrat do hry nabízí dobrodružné sci-fi Robinsonovi.
Dalším animátorem, který u Disneyho dostává příležitost, je Stephen J. Anderson, jenž se k vlastní režii propracoval od studiové píky. Po námětu se nicméně producenti poohlédli mimo vlastní zdroje. Robinsonovi to zkoušejí s předlohou v podobě rozjívené obrázkové knížečky pro děti (A Day with Wilbur Robinson od Williama Joyce). Na podobném základu už vznikly snímky jako Polární expres, Noc v muzeu nebo Mravenčí polepšovna. Všechny tyto filmy ostatně propojuje motiv zadumaného kluka, který si s okolím moc nerozumí. Hrdina Robinsonových Lewis jako by byl bratrem „protagonisty“ jiného animovaného dobrodružství Jimmy Neutron (2001). Ale zatímco Jimmy si svou samotu, jež mu umožňuje nerušeně bádat, vlastně docela užívá, Lewis je z jiného těsta – opuštěný siroteček, jenž sní o nové rodině. A ne a ne se jí dočkat…
Ani 124. pokus získat adoptivní rodiče nevyšel. Lewis se cítí zase o něco opuštěněji. Hůř je na tom už asi jen Lewisův spolubydlící ze sirotčince Kuba, který navíc musí přetrpět kamarádovo dennodenní i nočně-noční vynalézání. A na rozdíl od Lewise, jenž si právě zamanul, že vytvoří přístroj vyvolávající zasuté myšlenky, a přivolá si tak vzpomínku na vlastní maminku, už nemá žádnou naději. Ale sen, ten Kuba má – rád by se stal baseballovou hvězdou. Jenže Lewis Kubu nikdy nenechá pořádně vyspat, a tak jsou sportovcovy výkony na hřišti, řekněme, matné. Ale Lewisovi poklidné dny vynalézání právě skončily. A problém nespočívá v tom, že i jeho poslední veledílo jeví snahu explodovat. Lewise totiž oslovil jeho vrstevník Wilbur s poukazem, že přístroj sabotoval chlapík přezdívaný Buřinkáč (namluvil jej Miroslav Táborský). A co víc: oba, tedy Wilbur a Buřinkáč, prý pocházejí z budoucnosti. Lewis se zachová přirozeně – Wilburovi nevěří. Když se však usadí do létající mašinky, jež se po chvilce prohání nad futuristickým velkoměstem, nezbude než dát Wilburovi za pravdu. Tak začíná jedno krásně bláznivé dobrodružství, na jehož konci budou mít oba chlapci za úkol navrátit svět na dráhu, ze které ho právě vykolejili Buřinkáč jeho spolupachatel, létající buřinka Doris.
Celistvost mezi přednosti nedávných animovaných filmů od Disneyho nepatří. Namísto soustředěného děje autoři sázejí na atrakce a nepatřičné vtípky. Vzpomeňme jen na Strašpytlíka a pokusy o parodii Války světů. Dobrou zprávou je, že Robinsonovi na podobných žertech nestavějí. Přesto se scénář tvůrcům rozpadl hned do tří celků. První, melancholicky dojemná, třetinka sleduje dva hrdiny smutných postav, Lewise a Kubu, kterak se trápí nad svým osaměním. Jakmile se ale ocitáme v rozdováděné budoucnosti, která jako by pocházela z návrhů Jana Kaplického (kdo viděl jeho Chobotnici pro pražskou Letnou, jistě tuší, o čem mluvím), následuje kaskáda bláznivin, místy až surreálných. A závěr je věnován finálnímu souboji s proradným nepřítelem – koncovka však přijde rychle a bez jakéhokoli předchozího varování. Pak už následuje jen rodinně patetický dovětek. A je zdůrazněno mravní ponaučení v podobě rodinného motta Robinsonových „Prostě jdi dál.“ Aneb pouze porážky a zklamání tě posují kupředu…
Je to hlavně divoká střední pasáž, odehrávající se v budoucnosti, pro kterou stojí za to věnovat Robinsonovým pozornost. Generace dnešních dětských diváků si jistě střípkovitou podívanou zamiluje. Je nač se dívat. Maminka Robinsonová uvádí v život svou teorii o hudebním talentu žab. Strýček je v civilním životě mezigalaktickým pizza guyem, jenž tu a tam zachrání svět (nebo to aspoň tvrdí). Neschází kamarádský robůtek Karel, dveřník v podobě obří fialové chobotnice či rozhádaná dvojčata Spike a Dimitrij, o jejichž původu vlastně nikdo nic neví… Futurističtí Robinsonovi nabízejí ohromný příliv nápadů; některé jsou velmi dobré – a jiné o poznání slabší. Na ty druhé se ale snadno zapomene. Při prezentaci všemožných technických serepetiček místy probleskne genialita kousků Wallaceových a Gromitových. O tom, jakým směrem se Robinsonovi chtějí vydávat, hodně vypovídá i jméno hudebního skladatele. Není jím nikdo jiný než Danny Elfman, dvorní spolupracovník Tima Burtona a autor hudby k Mužům v černém.
Robinsonovi nejsou tak povedenou rodinkou jako Úžasňákovi. Šíleností si s nimi ale divák užije snad ještě víc. Pixarovskou superhrdinskou rodinku ostatně připomene i vizuální spodobnění lidských hrdinů: někteří z Robinsonových jako by Úžasňákovým z počítače vypadly. Když se to vezme kolem a kolem, snímek je sice srážen nedostatečnou prací dramaturgů, svou zábavnou funkci ale plní takřka na jedničku a patrně se přiřadí někam do průměru mezi letošní animovanou produkcí.
Jako předfilm je spolu s Robinsonovými uváděn sedmiminutový animovaný snímek Mickey staví loď (1938), jímž studio Walta Disneyho připomene někdejší slávu svých krátkých filmů. Prostinký děj sleduje myšáka Mickeyho, kterak si společně se svými přáteli kačerem Donaldem a psem Goofym sestavuje vlastní loď. Klasicky pojatá groteska je naplněna komickými eskapádami tří nešiků – narážení, vrážení a srážení je tu jediným prostředkem, jak vyvolat smích diváků. Určeno těm úplně nejmenším.
