Finský snímek Řeka (Joki, 2001) získal v roce 2002 mnohá ocenění včetně Finské národní filmové ceny za nejlepší film. Svým tématem i zpracováním se řadí po bok takových děl jako jsou Altmanovy Prostřihy či novější Magnolie P. T. Andersona. Řeka není tak razantní a zahlcující, skromně oslovuje nestrojenou obyčejností svých hrdinů, jejichž životní křižovatky zrcadlí ony okamžiky, které si s sebou, přihodí-li se nám, neseme po celý život.
Děj snímku soustředil scénárista a režisér Jarmo Lampela (nar.1964; kromě filmů se věnuje i tvorbě televizních seriálů) do jednoho sobotního dopoledne. Sedm příběhů, v každém z nich několik osudů, několik životních událostí: dva chlapci vidí ženu, která se chce utopit i se svým malým dítětem, mladík řeší svůj homosexuální vztah ke kamarádovi, dospělý syn jede na oslavu otcových šedesátin, mladá dívka je zamilovaná a sjednává rande svým spolupracovníkům v pizerii, muž se vrací z práce domů a nachází manželku s milencem, stařec umírá na nemocničním lůžku a jeho milující manželka čeká, zda přijíždějící dcera zastihne svého otce živého…Více či méně dramatické situace jsou svébytnými příběhy, které by pravděpodobně neztratily svůj smysl ani při oddělení od ostatních příběhů. Dohromady však velice nenápadně a ze začátku až nepostřehnutelně utvářejí obraz života, který je i není obyčejný. Jednotlivé příběhy ukazují, že se v jedné jediné chvíli a téměř na stejném místě odehrávají události naprosto rozdílného charakteru. Ve stejné chvíli jeden člověk umírá a druhý se právě zamiloval, někdo je v úzkých a někdo se raduje.
Z oněch sedmi mírně propojených epizod vybočují zvláště dvě, které jsou takřka v existenciálním protikladu. Mírně komické je dopoledne mladé zamilované ženy, která je natolik nabuzena láskou, že je jí schopna během několika málo minut přenést i na svého šéfa a kolegyni servírku. Její příběh je pozoruhodný jiskřivou radostí a nespoutanou živelností. Naopak dojemná (rozhodně emocionálně nejsilnější) je epizoda umírajícího muže a jeho manželky, která s ním zůstává v nemocnici až do poslední chvíle. Jarmovi Lampelovi se podařilo ukázat obyčejnou smrt normálního člověka za vcelku obvyklých (totiž představitelných) okolností. Za tuto odvahu předvést lásku i v posledním stádiu života si rozhodně zaslouží úctu. Jemnost a ohleduplnost s jakou ztvárnil toto obtížné téma je udivující. Ne všechny příběhy vykazují takovou sílu (ač nenápadnou), ale v rámci oné obyčejnosti sobotního dopoledne se vlastně není čemu divit. Lampela totiž nevystavěl svůj scénář na strhujícím proudu zvláštních osudů (jako P. T. Anderson svoji Magnólii), ale soustředil se na lidi, vedle kterých žijeme (či kterými sami jsme).
Zásadní okamžik každé epizody, bod zlomu, je zvýrazněn jakýmsi úderem hromu (či výbuchem?). Ten diváka upozorňuje, že by měl zbystřit již možná polevující (protože obvyklý život sledující) pozornost. Hudební složka filmu (Petri Nieminen) je sice velice střídmá a nijak neohromuje (opět v protikladu s Magnólii), ale zato naprosto bezpečně plní funkci „umocňovače“ emocí. Kamera (Harri Räty) si po většinu času zachovává od hrdinů odstup a jen několikrát přejde do subjektivního zaujetí. I zde platí, že tvůrci nechtějí diváka nijak uměle (a zbytečně) drásat či atakovat.
Zprvu nenápadný film postupně spěje k jasnému a silnému sdělení, které rozhodně stojí za pozornost.
Dny evropského filmu (2005)
