Velkolepá blockbusterová Mumie s Tomem Cruisem víceméně propadla a velké plány na podobně pojaté filmy se slavnými zrůdami, které by společně sdílely filmový svět Dark Universe, se zhroutily jako domeček z karet. Pokus jít ve stopách Marvelu nevyšel, ale tyhle legendy mají tuhý kořínek a Neviditelný ukazuje, že když se ke klasické látce přistoupí správně a za kameru se postaví někdo, kdo rozumí žánru i své profesi, může v kinech slavit úspěch. A ten někdo byl v tomhle případě Leigh Whannell.

Scenárista hororových sérií Saw a Insidious na sebe jako režisér upozornil levným, avšak velmi vydařeným akčním béčkem Upgrade a u Neviditelného potvrzuje, že jako filmař nepotřebuje desítky milionů dolarů a stačí mu, když dostane prostor pro své nápady. Neviditelný se točí okolo Cecilie, která si v životě užila svoje. Její přítel Adrian byl totiž sice geniální vynálezce, a především manipulátor a prvotřídní magor a když se Cecilii konečně povedlo od něj utéct, skončilo to dost nečekaně.

zdroj: Cinemart

Adrian spáchal sebevraždu a odkázal své bývalé přítelkyni pět milionů dolarů. Happy End? Ani náhodou. Cecilia je zlomená žena, která se pořád bojí vyjít na ulici, a i po Adrianově smrti má pocit, že se ho nemůže zbavit. Začíná se okolo ní dít až příliš mnoho podezřelých věcí a ona sama začíná být přesvědčená, že její ex mrtvý není, ale že se mu povedlo dotáhnout do konce revoluční vynález, na němž pracoval. Že našel způsob, jak být neviditelný. A teď hodlá Cecilii udělat ze života naprosté peklo.

Neviditelného do značné míry táhne Elizabeth Moss, hvězda seriálového hitu Příběh služebnice. Ta prakticky nesleze z plátna, rozhodně však nečekejte klasickou hrdinku, která je od začátku připravená porvat se se svým neviditelným protivníkem i zničenou sebedůvěrou. Její Cecilia je většinu času zoufalá, vyděšená a svým způsobem i fyzicky zanedbaná a vlastně i nehezká. Jednoduše nemá čas a ani pomyšlení na to, aby byla „filmově krásná a odvážná."

zdroj: Cinemart

Je to skutečně hlavně oběť a nikdo nepředstírá, že jeden rozhovor se sestrou ji vrátí ztracenou sebedůvěru. Její proměna v ženu, která by byla ochotná postavit se tomu, co ji děsilo a dohnalo skoro až na hranici šílenství, probíhá velmi pozvolně, ale o to uvěřitelněji. Moss je nakonec stejně přesvědčivá jako uzlíček nervů i jako odhodlaná bojovnice ochotná dělat věci, o nichž si myslela, že jich není schopná. Je vynikající!

Ještě zajímavější je ale sledovat práci Whannella. Zkušený hororový vypravěč se totiž rozhodl hrát hororovou hru podle trošku jiných pravidel, než na jaká jsme zvyklí. Ačkoliv se zpočátku Neviditelný tváří tak, že bude hodinu a půl udržovat hrdinku a s ní i diváky v nejistotě, jestli je Adrian skutečně neviditelný, nebo Cecilii hráblo, rychle se ukáže, že Whannella jako režiséra a scenáristu tenhle okoukaný a vlastně nepříliš atraktivní způsob vyprávění nezajímá. Už po pár minutách vyloží karty na stůl a vyjasní si s diváky jedu věc – Cecilia magor není a skutečně ji ohrožuje cosi, co není vidět. Jenže tuhle věc si Whannell vyjasní jenom s diváky.

zdroj: Cinemart

Zatímco člověk v kině má jasno, hrdinka je velmi dlouho udržovaná v nejistotě, stejně jako její okolí. V kině člověk ví, jak a proč začala hořet kuchyně nebo proč se Cecilii nepovedl pracovní pohovor. Jenže ona sama v tom jasno nemá, a tak čím dál tím víc začíná pochybovat o svém duševním zdraví. My víme, že jí hrozí nebezpečí. Ale ona si tím velmi dlouho jistá není. A o to víc se o ni člověk bojí.

Whannell navíc jako režisér zvládá akci (což z Upgradu víme), takže když Neviditelný šlápne na plyn a zloduch začne být poněkud aktivnější, je film minimálně stejně zábavný jako v momentech, kdy spoléhá na pomalu budovanou atmosféru. Malinko tedy zamrzí, že v poslední čtvrthodině se Cecilia dočká efektní satisfakce, ale celý závěr i přes to působí jaksi navíc a zbytečně.

zdroj: Cinemart

Celkově je však Neviditelný velmi vydařená hororová podívaná, která dovede nabídnout jak hodně mrazivé a napínavé scény, tak i strhující a akční momenty. Zároveň se vyhýbá laciným lekačkám a místo toho nabízí divákům hrdinku, o kterou budou mít doopravdy strach.

I přes pár menších logických lapsů, a ne úplně šťastně pojatý závěr jde o prvotřídní žánrovou pecku, která sebevědomě ukazuje, že slavná monstra můžou v jednadvacátém století v kinech ještě nabídnout docela dost děsu i zábavy. Jen musí stát za kamerou někdo jako Whannell.