Mezi trumfy hlavní soutěže 40.ročníku MFF Karlovy Vary se zařadil film Ztracené panství díky jménu jeho režiséra. Raoul Ruiz, který nejčastěji natáčí ve Francii, je již desítky let obdivován za neúnavné novátorství a v intelektuální zábavnosti i experimentování se může měřit se samotným Godardem. Je přitom neuvěřitelně plodný, má za sebou stovku filmů – a taky pohnutý osud.
Raoul Ruiz se narodil (jako Raúl) v Chile roku 1941, po studiu práv a teologie pobýval rok na argentinské filmové škole. Již tehdy se projevila jeho horečná tvořivost, když v letech 1956-62 napsal stovku divadelních her. Nejprve se živil psaním scénářů pro mexickou a chilskou televizi. Zazářil debutem Tři smutní tygři (1968), politickým melodramatem pranýřujícím ideologické stereotypy, za který získal v Locarnu Zlatého Leoparda. Ruiz se filmem přihlásil k dědictví cinema novo, zejména k jeho militantní tradici. Mladí talentovaní filmaři Miguel Littín, Raúl Ruiz a další podporovali marxistické hnutí Salvadora Allendeho, názorné svědectví podává už svým názvem Ruizův film Socialistický realismus (1973). Po svržení Allendeho odešel spolu s ostatními do emigrace. (Je příznačné, že revolučně orientované Littínovy filmy se do naší tehdejší distribuce dostaly všechny, zatímco na první nepolitické Ruizovy filmy jsme museli čekat víc než třicet let).
V Paříži, kde pobývá od roku 1974, totiž Ruiz opustil své revoluční proklamace a přijal francouzské estetické pojetí tvorby. Od prvních chilských filmů prostoupených duchem a řečí ulice přešel ke stylizovaným experimentům spojujícím karteziánskou logiku s hravostí důmyslných šarád. Vydatně přitom čerpal z latinskoamerické tradice magického realismu, jak ji známe z děl Borgese, Márqueze a Cortázara. Spolupracuje s předními kameramany (Sacha Vierny, Henri Alekan), kteří k naplněním režijních záměrů novátorsky využívají osvětlení, filtry a zrcadla k deformaci zaznamenávané reality a vyvolání fantaskních dojmů. Ruiz se naučil rychle a racionálně natáčet a přitom si zachoval vlastní vizi a nepodlehl komerčním tlakům. Jeho tvorba odráží široké spektrum inspirací, mezi adaptacemi se objevují jména klasiků, jako jsou Dante (TV Dante: The Inferno, 1989), Calderón (Život je sen, 1986), Racine (Berenika, 1983), Shakespeare (Richard III., 1986) či R.L.Stevenson (Ostrov pokladů, 1985) – ale také modernisté Kafka (V kárném táboře, 1970), Proust (Čas znovu nalezený, 1999) a P.Klossowski (ve wellesovském stylu pojatá Hypotéza o ukradeném obrazu, 1979). Nebrání se však natočit film u producenta béčkových filmů Rogera Cormana (Území, 1981).
Větší zájem diváků art kin Ruiz získal koncem 70.let. Jedním z úspěšných filmů byl intelektuální thriller Hypotéza o ukradeném obrazu (1979) s kompozicemi živých obrazů ve strašidelném domě a zahradě. Ze snových osudů jednoho života sestávají Tři námořníkovy koruny (1983), vizuálně magickou a provokativně hravou bajkou je Město pirátů (1984), kde se piráti vyskytují jen v názvu – což je pro Ruizův způsob ironického humoru typické.
Prvým Ruizovým dílem v našich kinech byly Tři životy a jen jedna smrt (1996), surreálná fantazie o muži, který žil několika životy. Manipulace s časem a reáliemi znesnadňuje postižení děje plného komentářů a monologů, nezapomenutelný je však projev M.Mastroianniho. Hvězdné obsazení (Deneuveová, Béartová, Malkovich, Chéreau, Pisierová, Mastroianniová aj.) podpořilo další ambiciózní projekt – film Čas znovu nalezený (1999), který se hraje v našich klubových kinech. Stal se jedním z vrcholů vyzrálého mistrovství Raoula Ruize, umělecky vysoce hodnocenou adaptací částí románového monumentu Marcela Prousta Hledání ztraceného času.
Ruizovy novější snímky přináší občas program Francouzského institutu v Praze (byl zde uveden např. psychologický snímek Komedie nevinnosti, 2000). Dny francouzského filmu, které se zde konají, uvedly Ruizův film Tenkrát. V roce 2004 se v Olomouci konala přehlídka Ruizových filmů s názvem Dialogy exulanta.
Po řadě významných přehlídek ve světových metropolích si Ruiz získal obdiv vybraného publika a pevnou pozici mezi avantgardou. Roku 1997 mu na MFF v Berlíně byla udělena Cena za celoživotní přínos filmového umění.
