Román Jane Austenové Pýcha a předsudek se v nedávné době ocitl na filmovém plátně hned ve dvou aktualizovaných verzích. Autorka knižního předobrazu Deníku Bridget Jonesové se jím inspirovala k vylíčení života současných svobodných třicátnic, ve filmu Moje velká indická svatba příběh dostal pro změnu hybridní hollywoodsko-bollywoodský kabát. Snímek debutujícího britského režiséra Joe Wrighta však ukazuje, že Pýcha a předsudek se může stát živou, jiskřivou a velice zábavnou romantickou komedií, aniž by se násilně přesazoval do naší doby, a aniž by se příliš odkláněl od ducha literární předlohy.
Děj Pýchy a předsudku se odehrává na anglickém venkově v době, kdy dívka mohla zabezpečit svou budoucnost či ovlivnit svůj osud jediným způsobem – sňatkem. Vše v životě pěti čerstvě dospělých sester Bennetových se proto točí kolem ženichů či mladých mužů, z nichž by se výhledově ženiši mohli stát. Přičemž láska a peníze v této hře hrají zcela rovnocenné role. Jediná z Bennetových, která si troufne odmítnout nápadníka a hazardovat tak se svou budoucností, je druhá nejstarší – Elizabeth. Ne snad proto, že by jí krása dovolovala být vybíravá, nýbrž proto, že vedle inteligence a ostrého jazyka je obdařena i nectnostmi, zmíněnými v názvu. Podobnými vlastnostmi oplývá i její protihráč, zámožný mladý muž pan Darcy. „Ucházející, ale ne tak hezká, aby ve mně vzbudila pokušení,“ komentuje na začátku Elizabetiny přednosti a oba se začnou nesnášet tak vášnivě, že jejich city mohou přejít jedině v lásku.
Elizabeth a pan Darcy jsou stejně archetypální milostná dvojice jako třeba Romeo a Julie a Joe Wright pro ně našel dokonalé představitele. Keira Knightleyová, která má s dobovými kostýmními filmy bohaté zkušenosti (Král Artuš, Piráti z Karibiku či televizní Doktor Živago), zde vytvořila svou doposud největší a nejzdařilejší roli. Elizabeth je v jejím podání bystrá a ironická, ale přitom temperamentní a vášnivá; v její prospěch i hraje její mládí (v době natáčení jí bylo necelých dvacet let). Její výkon nemá nic společného s uctivou těžkopádností většiny filmových adaptací „vážné“ literatury. Skvěle ji doplňuje i Matthew MacFayden coby zdrženlivý pan Darcy, který se před našima očima proměňuje z domýšlivého, nemluvného snoba v mladíka zaskočeného vlastními city.
Prvotřídní je také obsazení většiny vedlejších rolí. Brenda Blethynová (Bílá vdova) ztělesnila kdákavou a poněkud nevkusnou paní Bennetovou, která si za životní poslání vytýčila výhodný sňatek všech pěti dcer. Jejího chotě přímo mistrovsky ztvárnil Donald Sutherland; jeho pan Bennet je už velmi starý muž, usmýkaný životem v hlučné domácnosti plné ženských. Touží hlavě po klidu, ale občas zaperlí nečekaně břitkým výrokem. „Jestli umře, zahyne aspoň v honu na pana Bingleyho,“ komentuje například ochoření jedné z dcer na návštěvě u vyhlédnutého nápadníka. Ve finále nás pak znovu překvapí upřímností a emotivní intenzitou, s níž sdílí Elizabethino štěstí. Judi Denchová si zahrála mocnou, ale ve své nadutosti nesmírně omezenou lady Catherine.
Pokud jde o představitelky Elizabethiných sester, jako celek tvoří roztomile štěbetavé hejno. Rosamund Pikeová v roli nejstarší a nejkrásnější Jane představuje – na rozdíl od samotné Elizabeth – typickou romantickou hrdinku z počátku 19. století. Zbylé dvě sestry, Lydia a Kitty (Jena Maloneová a Carey Mulliganová), jsou tu spíš jen do počtu: jejich kreace jsou méně výrazné a navzájem těžko odlišitelné.
Po vizuální stránce je film zemitější a přesvědčivější než většina historických snímků z oné doby. Usedlost Bennetových je obklopena rozbahněným trávníkem, na němž pobíhají slepice a husy, a z pochůzek venku se hrdinky vracejí se špinavým a urousaným lemem sukně. Úvodní bál připomíná spíš temperamentní lidovou veselici než sešněrovaný ples v lepší společnosti. Také kostýmy nepůsobí dojmem naftalínem páchnoucích relikvií, ale jako obnošené hadříky, které sestry dědí jedna po druhé a neustále si je přešívají.
O to, že film vibruje životem se zasloužila i dynamická kamera Romana Osina. Spolu se scenáristkou Deborah Moggachovou a režisérem Joe Wrightem i on se zasloužil o to, že příběh osvobodili od strnulosti uctívané literární klasiky a vdechli mu svěžest stále mladého příběhu, který si získá srdce současného publika.
