Autorem neobvyklého milostného dramatu Proti zdi, který na Berlinale vyhrál Zlatého medvěda i cenu FIPRESCI a stal se nejlepším evropským filmem roku, je v Hamburku narozený turecký režisér Fatih Akin (1973). Stejně jako jeho předchozí filmy se i tento odehrává v prostředí přistěhovalecké komuny v německém městě. Ve srovnání s multikulturní romantickou komedií V červenci (2000) je ale Akinův pohled, zaměřený na postavení muslimských dívek v moderním západním světě, mnohem syrovější.

Hlavním aktérem snímku je čtyřicetiletý alkoholik a feťák tureckého původu Cahit, vysloužilý pankáč, jenž po smrti manželky žije ze dne na den v Hamburku, živí se sbíráním sklenic a občas si zasouloží s odkvétající kadeřnicí Maren. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu (v souladu se symbolickým názvem snímku se s autem rozjede proti zdi) se na psychiatrii seznámí s krásnou dvacetiletou krajankou Sibel. Jelikož její otec i bratr mají striktní představy o tom, jaké mají islámské ženy místo v rodině, nešťastná dívka, jež touží po svobodě a chce (stejně jako její německé vrstevnice) flámovat a užívat si sexu, vidí pouze dvě cesty, jak se vymanit z vlivu represivních příbuzných: buď si podřeže žíly, nebo se navenek vdá za tureckého muže. Jelikož se cítí být ještě příliš mladá na to, aby se stala ženou v domácnosti, za formálního ženicha si vybere právě Cahita. Vágus se sice díky ní znovu probouzí k životu, zároveň se jej však zmocňuje žárlivá touha vlastnit poživačně promiskuitní dívku jen a jen pro sebe...

Trpká love story o destruktivní podobě vášnivé lásky odráží nejen pocity v Německu vychovávaného potomka gastarbeiterů, ale vychází i z Akinových osobních zkušeností: i jej žádala turecká přítelkyně, aby si ji naoko vzal. Tvůrce ani neomlouvá, ani neromantizuje postoje svých problémových postav, má ale pro ně pochopení. Turecký, ani německý svět z filmu nevycházejí v příznivém světle, Akin ale nesoudí, ani nemoralizuje. Několika trefnými detaily prozrazuje mnohé o orientální mentalitě (turečtí manželé sice chodí do bordelů, nesnesou ale, aby se říkalo ve spojení s jejich ženami slovo „šukat“), o rodinné cti (mužské smýšlení jako by stále ohraničovaly zdi pomyslného harému) i o vzdorovité touze dívek zbavit se okovů ortodoxních tradic země, jíž často ani neviděly a jejíž jazyk se ani nenaučily.

V první polovině příběh balancuje mezi komickým a tragickým (humorné jsou „namlouvací“ rituály v Sibelině rodině) a zároveň z něho dýchá tak živelná atmosféra, jako by se téměř ve vzduchu vznášela vůně kebabu z turecké kuchyně. Na ojedinělé autenticitě filmu mají enormní zásluhu i ústřední herečtí aktéři. Vedle divadelního herce Birola Ünela, jenž ztvárnil umaštěného losera Cahita, v úloze „krásky s havraními vlasy“ svojí nenuceností zazářila i třiadvacetiletá debutantka Sibel Kekilliová. (Herečku potkal podobný osud jako její vlastními příbuznými zavrženou postavu: poté, co německý bulvár zjistil, že v minulosti v tíživé finanční situaci, ale i z trucu točila tvrdé porno, i jí se její rodina zřekla.)

Klíčové postavy filmu mají (navzdory více než dvacetiletému věkovému rozdílu) mnoho společného: nedbají svých kořenů, mají německé občanství, jsou sebedestruktivní a své problémy „řeší“ šňupáním kokainu, alkoholem a rockerským přístupem „volume doprava“. Snímek uhrane strhující symbiózou dynamického obrazu a hypnotické hudby. Ve filmu se prolíná tvorba převážně postpunkových skupin (The Birthday Party, Depeche Mode atd.) s turecky lkavým folklórem coby metafora „imigrantsky“ dvojaké kulturně-sociální rozpolcenosti. Příznačné je, že k prvnímu sblížení „platonických manželů“ dojde při poslechu skladby Temple of Love, kterou před dvaceti lety nahráli britští „gotici“ The Sisters of Mercy s jemensko-izraelskou zpěvačkou Ofrou Haza. Vyprávění navíc prokládají melodie etnické skupiny klarinetisty Selima Seslera, jež vystupuje před istanbulskou mešitou Hagia Sofia a jejíž elegie ve filmu fungují jako interpunkce, která stále připomíná kontrastnost i provázanost různých světů.

Fatih Akin měl příběh ukončit dívčiným útěkem do Istanbulu. Ve městě, ve kterém je Západ i Východ v rovnováze, Sibel čeká pád na samé dno, kde se stává podobnou živou mrtvolou jakou byl na začátku Cahit, neboť se není s to přizpůsobit ani zdejšímu životu, ani svým povinnostem. V polobezvědomí je nakonec znásilněna, zkopána a pobodána nožem. Drastická scéna není ve své explicitní brutalitě sice samoúčelná (zoufalá hrdinka se znovu snaží ukončit svůj život), příběh však dál pokračuje a o několik let později nechává za Sibel (která má již nového přítele a dceru) přijet z vězení propuštěného Cahita. Ačkoli film nedevalvuje happy end, turecký dovětek je v kontrastu se stroze nepřikrášleným laděním filmu melodramatický a ve své doslovnosti i zbytečný. I bez něj je zřejmé, že (jak se zpívá v pod kůži se zadírajícím finálním žalozpěvu) v tomto příběhu „všichni, kdož milují a přišli o své milované, jsou jako smyslů zbavení“.