Vystavět příběh na rotaci většího množství postav - v tomto případě devíti - neznamená nic mimořádně objevného stejně jako postupné zjišťování, že náhodné sexuální vybití bez jakéhokoli citového spříznění vede jedině k okorání, ne-li ještě něčemu horšímu, že sexuální bezuzdnost může záhy vést ke zbytnění zjevných úchylek, snaze partnerem manipulovat, pokud se nechá. Přesto se náruživé užívání bez jakýchkoli zábran stává v novém českém filmu POST COITUM jakousi běžnou normou, díky níž jako prosťáček vyhlíží mládenec naopak senzitivní a nesmělý. Všichni ostatní totiž chtějí "žít naplno", připadat si jak na vibrující horské dráze plné nečekaných zákrut a překvapení.
Možná se vyskytnou výklady, podle nichž to má nepochybně být kritický pohled na takovýto způsob existence, ale jsem přesvědčen, že film byl vědomě natáčen tak, aby se mladistvý divák (a jiný se stěží na tento film vypraví) ztotožnil s předváděnými figurami, aby se dokonce bavil jejich obnažujícími se dispozicemi, které on sám se dosud neodvážil zveřejnit. Post coitum se tak řadí do linie děl, která se nejen pasou pohledem na klipově roztěkaný život svých hrdinů, ale především sama jsou v tomto stylu vyprávěna - z tuzemských filmů připomínám aspoň Perníkovou věž.
Celý projekt prošel kontroverzním vývojem: scénář si napsal a chtěl i režírovat Marcel Bystroň. Posléze jej však nahradil Juraj Jakubisko, jenž si připsal i spoluautorství scénáře. Takže zejména ve výtvarném pojetí snadno rozpoznáme jeho vliv: barevné rozfázování, hrátky s jakoby se zadrhávajícími střihovými přechody, téměř nadpřirozené, "ďábelské" rozzáření očí po vzrušujícím zážitku atd. Příznačné je též bizarní směšování vážných a groteskních okamžiků, přerůstající až v jakousi obřadní hravost, zosobněnou najmě postavou kněze (Ondřej Pavelka), jenž se svatokrádežně propůjčí i ke křtu desek. Skutečně probleskne odezva Jakubiskovy slavné minulosti, milníků v podobě filmů Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni nebo Tisícročná včela, ale bohužel se jedná o vliv naprosto formální, bez hlubší vazby na vyprávěný příběh.
Komíhavé milostné vztahy se podřizují patrné vypravěčské stylizaci, rozpoznáme přítomnost karikujících vsuvek a rituálních prvků, postavy více než v logice svého osobnostního uspořádání jednají tak, aby v diváckém nazírání konaly co nejatraktivněji. Příkladnou ukázkou je opuštění modelky upevněné ve výši kopulovitého ateliéru, neboť módní fotograf (Franco Nero) bezstarostně odešel.
V zájmu okamžitých gagů se tak promarní řada příležitostí, které by si vyžádaly distingovanější přístup. Jenže ten výchozí Bystroňův scénář zřejmě neumožňoval - a ani Jakubisko do zpovrchnělé syžetové struktury ani kresby postav nijak zvlášť nezasáhl. Ostatně jeho přítomnost ovlivnila výslednou podobu filmu zásadním způsobem - podílel se na výsledném sestřihu, kameraman Ján Ďuriš byl jistě jen jeho prodlouženou rukou.
Když jsem se díval na spekulativně pojednávané prostory, v nichž se příběh odehrává, když jsem sledoval hysterickou modelaci postav, které se stávají pouhými zástupnými typy určitého jednání, vybavila se mi komedie Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, která s podobnou zaujatostí, avšak daleko cíleněji rozehrála podobně vystavěný svět. Jenže zatímco Chytilová dospěla k rezonujícímu podobenství, Jakubisko skončil u pitvorností dějových i vypravěčských. Nejlépe tento rozdíl ilustruje herecké pojednání. Oproti hravým kreacím, jimž oplývá Chytilová, Jakubisko své herce vede k maximální výrazové expresi, která těží z vnějšího sebepředvádění, ze zveličování, z jakési rozbujelé pubertální přidrzlosti, od níž se nedočkáme jakéhokoli odstupu.
Není pak důležité, zda se jedná o zestárlého proutníka, jenž nostalgicky vzpomíná na roztoužená 60. léta a své mládí (Franco Nero opravdu statuje, nemaje co hrát), roztouženou pannu (Lucie Vondráčková), jejíž sny o velké lásce znovu a znovu narušují ženatí či zadaní partneři, nebo citově založeného prosťáčka (Mira Nosek), jehož oddanost u partnerky provokuje jedině vzdor. Rockerový, marihuanou občas zhulený rozervanec Richarda Krajča jako by sem spadl z výše zmíněné Perníkové věže. Jakékoli pochybnosti o svém počínání, které postavy ochotně ventilují, jsou pouhou slovní pěnou bez nejmenší závažnosti, neřkuli přesvědčivosti.
Bystroň s Jakubiskem ochotně zabrousí i do vykolejených choutek, když nechají šéfa hudebního nakladatelství Zikmunda (Jiří Langmajer), aby se ukájel osobně dirigovanými partnerčinými souložemi s jinými muži. Tady se mi zase ozval Švankmajer a jeho Spiklenci slasti, zpracovaní ovšem s nesrovnatelně větším šarmem i nápaditostí. Jenže ani sebevýstřednější zápletky nakonec nezakryjí to nejpodstatnější - topornost realizace. Langmajerova ochotnická deklamace přiděleného textu úplně odrazuje. Výbuchy naštvanosti, které provázejí všechny postavy, jsou natolik křečovité, až se míjejí účinkem. Kromobyčejně přitroublý je "migrující" motiv osudové lásky zhynuvší na zhoubnou chorobu, který původně vypadl z jakési nekonečné telenovely - přisvojuje si jej většina z jednajících hrdinů, aby jím dojímali sebe i své okolí. Vše pak završuje scéna svatby, při níž se ze zvonice propadne kostelní zvon rovnou mezi vyděšené svatebčany.
Co napsat závěrem? Jakubisko si místo v dějinách československé kinematografie dávno zajistil. Proč by si měl kazit svou pověst nerozžvýkaným přizpůsobováním módním trendům? I velcí umělci by měli dokázat to nejtěžší - včas odejít na odpočinek.
P .S.: Pokud je vám záhadou, co označuje název, pak vězte, že takto začíná latinské úsloví "post coitum animal triste", které chce sdělit, že po souloži bývá každý tvor smuten. U Jakubiska se dotyčným naopak rozsvítí očíčka a s vervou se pustí do dalších disputací...
