Poslední život na světě (Last Life in the Universe/ Ruang rak noi nid mahasan) Pen-Eka Ratanaruanga s Tadanobem Asanem a kamerou Christophera Doyla připomíná v netečných výrazech Novou vlnu, stylem je ale zcela současný. V tichém, pečlivě zařízeném městském bytě žije Kenji (Tadanobu Asano). Kenji je až přespříliš pořádný, slušný a tichý. Dá se říct, že je od pohledu typickým časopisovým Japoncem. Ten byt je v Bangkoku. Kenji tu pracuje jako knihovník. Ve volném čase by se rád zavraždil. Jak říká v úvodu, má pro to jiný důvod, než ostatní. Jaký? Smůla, právě se pověsil. Za moment už ale otvírá dveře… jenom smyčka u stropu se zlověstně klimbá. Poslední život na světě je podívaná, ve které jsou čas a prostor flexibilní pojmy.
Po Kenjim pálí kolegyně knihovnice, připraví mu sushi. Ale Kenji je na ryby alergický. Kromě toho by se raději vrhnul z mostu. Vrhne alespoň pomeranč. A do vody dopadne on. Lehkost Ratanaruangova vyprávění bere dech. Vyžívá se ve hře kontrastů a posílá Kenjimu do cesty mladou Thajku Noi (Sinitta Boonyasak). Noi si zapaluje jednu od druhé, nechává za sebou neskutečný binec a chystá se do Japonska (kam se Kenji rozhodně nežene). Celým jejím hubeným dospívajícím tělem se na povrch dere ohromná ženská svůdnost a grácie, kterou australský kameraman Christopher Doyle zvýrazňuje s potěchou mistra.Kenji přijde během přestřelky o bráchu, který byl zapletený s yakuzou a poprosí Noi, jestli by nemohl zůstat chvíli u ní.
Noi: „Proč ty nejdeš domů?“
Kenji: „Hrozně to tam smrdí.“
Noi: „Cože?“
Kenji: „U mě to hrozně smrdí.“
Noi: „Smrdí? Proč?“
Kenji: „Dva mrtvý uvnitř.“
Dialogy probíhají tu v japonštině, kterou se Noi učí, tu v thajštině, hlavně ale v lámané angličtině. Oba herci se přitom nebojí zdůrazňovat své akcenty. Asano se v Kenjim oprostil od svých akčních, nebo zíravých pozic a podává jeden ze svých nejlepších výkonů.V Noině zabordeleném domě režisér hrdiny na jednu stranu odcizuje – promočené kalhoty konkretizují Kenjiho situaci na tečku - na druhou pak s vtipem přibližuje. Během večeře se tak Noi vedle Kenjiho několikrát během vteřiny objeví v jiných šatech, až skončí v podprsence. Jindy se vedle Kenjiho místo Noi zase objeví její sestra Nid.
Suššího humoru je v Posledním životě na světě vůbec jak písku na pláži. Viz jen hláška:
„Koukáš na moc filmů o yakuze“, po níž následuje záběr na plakát z vyvražovačky Ichi the Killer s Asanem v hlavní roli. Ichiho režisér, Takashi Miike, se navíc v závěru filmu objeví v zářícím hadím obleku na japonském letišti jako předák komanda yakuzy: Stevardka: „Jenom jedno zavazadlo, pane?“Miike: „Ano, jedeme tam jenom někoho zabít. Pak hned zpátky.“
Stevardka: „Doufám, že nejdete unést letadlo.“
Miike: „Nebojte, nejsme Arabové.“
Doyleova kamera dává filmu nezapomenutelné rysy, Ratanaruang ale neholduje tak baroknímu svícení, jako třeba Wong Kar-Wai. Tlumené, až zakouřené barvy halí Poslední život na světě do snových odstínů. V momentech citového sblížení Doyle přidává červenou, ve chvílích osamění naopak přistudí. Geniální je scéna, kdy se objekty za zkouřenou Noi samy rovnají do skříněk, kdy před ní a okolo ní krouží.Režisér bravurně využívá střih k odhalování zejména Kenjiho charakteru. Nemusí se mluvit o yakuze, stačí když v celku ukáže Kenjiho záda. Na rozdíl od žánrově zpřízněných Ztraceno v překladu (Lost in Translation) Sofie Coppolové i Yatesova televizního The Girl in the Café Ratanaruang vynechal vyvrcholení setkání-nesetkání. Ono je samozřejmě ve vzduchu, ale tam taky zůstane – kde jinde zazní „Zítra vypereme“ tak eroticky, jako tady?
Doba a způsob života zjevně vyvolávají touhu po nedořečených situacích, po přáních která se mohou, ale nemusí splnit.
