
V tichém, pečlivě zařízeném městském bytě žije Kenji (Tadanobu Asano). Kenji je až přespříliš pořádný, slušný a tichý. Dá se říct, že je od pohledu typickým časopisovým Japoncem. Ten byt je v Bangkoku. Kenji tu pracuje jako knihovník. Ve volném čase by se rád zavraždil. Jak říká v úvodu, má pro to jiný důvod, než ostatní. Jaký? Smůla, právě se pověsil. Za moment už ale otvírá dveře… jenom smyčka u stropu se zlověstně klimbá. Poslední život na světě je podívaná, ve které jsou čas a prostor flexibilní pojmy.

Kenji přijde během přestřelky o bráchu, který byl zapletený s yakuzou a poprosí Noi, jestli by nemohl zůstat chvíli u ní.
Noi: „Proč ty nejdeš domů?“
Kenji: „Hrozně to tam smrdí.“
Noi: „Cože?“
Kenji: „U mě to hrozně smrdí.“
Noi: „Smrdí? Proč?“
Kenji: „Dva mrtvý uvnitř.“

V Noině zabordeleném domě režisér hrdiny na jednu stranu odcizuje – promočené kalhoty konkretizují Kenjiho situaci na tečku - na druhou pak s vtipem přibližuje. Během večeře se tak Noi vedle Kenjiho několikrát během vteřiny objeví v jiných šatech, až skončí v podprsence. Jindy se vedle Kenjiho místo Noi zase objeví její sestra Nid.
Suššího humoru je v Posledním životě na světě vůbec jak písku na pláži. Viz jen hláška:

Miike: „Ano, jedeme tam jenom někoho zabít. Pak hned zpátky.“
Stevardka: „Doufám, že nejdete unést letadlo.“
Miike: „Nebojte, nejsme Arabové.“

Režisér bravurně využívá střih k odhalování zejména Kenjiho charakteru. Nemusí se mluvit o yakuze, stačí když v celku ukáže Kenjiho záda. Na rozdíl od žánrově zpřízněných Ztraceno v překladu (Lost in Translation) Sofie Coppolové i Yatesova televizního The Girl in the Café Ratanaruang vynechal vyvrcholení setkání-nesetkání. Ono je samozřejmě ve vzduchu, ale tam taky zůstane – kde jinde zazní „Zítra vypereme“ tak eroticky, jako tady?
Doba a způsob života zjevně vyvolávají touhu po nedořečených situacích, po přáních která se mohou, ale nemusí splnit.