V přístavním městečku Vigo je problémem nezaměstnanost, která některé lidi dohání k zoufalství. Takovou situaci zažívají na vlastní kůži Santa, José, Sergej, Amador a Linop. Každý se snaží řešit problémy po svém. Někdo hledá útěchu v alkoholu, někdo se utíká do světa fantazie a někdo se drží i té poslední naděje, že práci najde. Nicméně realita je jako vždy mnohem tvrdší. Všichni vidí příčiny potíží v něčem jiném, ale celkově převládá atmosféra přátelství, sounáležitosti a důvěry. To jsou hlavní pocity, které režisér staví do protikladu k individualismu současné společnosti a ponížení, jež musí podstoupit nezaměstnaný člověk. V mnohém nám bude možná tento příběh připomínat politicky angažovaná díla československého normalizačního období. Avšak zde jde o upřímně míněnou výpověď, která ukazuje nelichotivou tvář španělské společnosti.
Představitel hlavní mužské role Javier Bardem přijel natáčet ze Spojených států, kde si zahrál u Juliana Schnabela v Než se setmí (2000) a u Johna Malkoviche v The Dancer Upstairs (2002). V rozhovoru pro francouzský časopis Positif (č. 206, 2003) prohlásil, že vrcholem úspěchu by pro něj bylo natočit dílo, které by dojalo odboráře. To se mu bezpochyby podařilo. Režisér v něm našel ideálního představitele Santa - mluvčího všech nezaměstnaných. Bohužel některé scény jsou až příliš sladkobolné (především dramatické závěrečné vyvrcholení), což by na českého diváka mohlo působit až příliš zjednodušeně. A navíc v důsledcích nejde scénář ke kořenům stavu, který uvrhuje lidi bez velkých ambicích do existenciální beznaděje, jako kdyby se režisér bál otevřeného střetu s oficiální politickou tváří Španělska. A tak nakonec poselství zůstává na úrovni hesla – Nezaměstnaní všech zemí spojte se!
I přes naznačené obsahové nevyrovnanosti je film důstojnou ukázkou specificky španělského tématu. Javier Bardem je synovcem Juana A. Bardema, který v autorské dvojici s Luisem G. Berlangou debutoval roku 1951 komedií Tato šťastná dvojice. V ní ukázali možnosti poetiky všednosti po stránce obsahové i estetické a oba se později stali klasiky španělského filmu. Stručně řečeno, základem je prostřednictvím reálného příběhu s minimem děje reflektovat sociální nebo politické problémy. Porozhlédneme-li se, zjistíme, že mnoho současných tvůrců navazuje právě na tuto linii (např. Isabel Coixetová, Marc Recha, Imanol Uribe). Mezi ně patří i Fernando León de Aranoa, který v podobném duchu natočil své dva předchozí filmy Rodina (1998) a Čtvrť (1999), za něž posbíral množství cen po celém světě. Ani Pondělky na slunci nejsou výjimkou a mimo jiné získaly Zlatou lasturu pro F. Leóna de Aranoa na MFF v San Sebastiánu v roce 2002.
Tento druh filmů je příliš spojený s reáliemi daného prostředí, takže jen těžko by potenciální distributor mohl uvažovat o jeho uvedení do českých kin. Jeho zařazení do programu Dnů evropského filmu je ale naprosto legitimní, protože tak český divák dostává šanci seznámit se s dílem jednoho z nejuznávanějších současných španělských režisérů a scénáristů i s herectvím pozoruhodného Javiera Bardema.
